Příběh s velmi dobrým koncem a nadějným pokračováním – tak by se dal popsat život Rebeky Kantor, mladé ženy, manželky a pedagožky z Českého Těšína. V dospívání si prošla fyzickou i psychickou šikanou, při sebevraždě ji zastavil Bůh a teď i skrze instagramový profil milovana_bohem sdílí svou cestu uzdravení tak, aby se i ostatní ženy cítily milované a přijaté.
Jak vlastně celý tvůj příběh začal? Proč ses rozhodla otevřít tak intimní část svého života veřejnosti? Nastal nějaký moment, kdy sis řekla, že to už dál nemůžeš držet v sobě?
Ten krok přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo si prochází bojem se sebepřijetím, sebepoškozováním nebo takovým tím tichým týráním sebe sama různými lžemi. Když jsem se podívala zpět na období, kterým jsem si prošla před několika lety, došlo mi, že bych tehdy strašně potřebovala někoho, kdo by řekl: „Já ti rozumím. Já jsem to prožila. Chápu přesně, co cítíš.“
Chyběla ti tehdy nějaká opora, někdo, kdo by mluvil otevřeně?
Ano, přesně to. V tom nejhorším období mi strašně chybělo porozumění. Jenže málokdo o tak osobních věcech mluví veřejně, což je pochopitelné. Ale já jsem si řekla, že chci být tou výjimkou. Že když jsem to přežila já, možná můžu pomoct i dalším. Vím, že spousta žen a dívek s tímhle tématem bojuje. A i když je osobně neznám, záleží mi na nich. Chci, aby věděly, že v tom nejsou samy. Chci být člověkem, za kterým můžou přijít a svěřit se. Chci být pro ně důkazem, že existuje někdo, kdo jejich bolest chápe, protože ji prožil.
A zároveň to celé nechci stavět jen na sobě. Instagram pro mě není jen platforma – mým cílem je skrze ty příběhy ukazovat i na Boha. Na někoho, kdo chápe ještě mnohem víc než já a kdo člověka přijímá přesně takového, jaký je. Chci těm holkám ukázat, že je tady někdo, kdo je stvořil, kdo je zná dokonale a kdo je miluje.
Na tvém Instagramu jsi mluvila o sebepoškozování a také o šikaně. Jak to všechno vlastně začalo? A co ti ty roky vzaly — a možná i daly, pokud se to tak dá říct?
Začalo to už na základní škole. Přišla jsem v šesté třídě z jiné školy a v nové třídě mě úplně nepřijali. Nevím přesně proč, ale zkrátka bylo něco, co se spolužákům na mně nelíbilo. Nejdřív to byly jen poznámky, výsměch, různé narážky, hlavně přes zprávy. Postupně se to začalo dotýkat i fyzické roviny. Nebyla to jen slovní šikana, ale i fyzické ubližování. Tehdy jsem poprvé zažila odmítnutí, nadávky přímo do očí a takovou tu kombinaci strachu a bezmoci, která se člověku dostane pod kůži. A tam to vlastně všechno začalo — tam vznikly první rány, které jsem si pak nesla dál a které se později promítly i do sebepoškozování.
Kde v tom všem bylo tvoje úplně největší dno?
Moje nejčernější hodinka byla ta, kdy jsem opravdu chtěla ukončit svůj život. Ten den si pamatuju naprosto přesně. Byl extrémně náročný – ve škole to bylo špatné, doma jsme zrovna procházeli těžkým obdobím a všechno se to sešlo najednou. Ten tlak byl tak velký, že už mi nestačilo jen sebe poškozovat. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku – že to chci celé ukončit. Rozhodla jsem se vylézt na most a skočit pod projíždějící vlak.
Ale když jsem tam lezla, něco mě zastavilo. Něco mě doslova táhlo zpátky. V ten moment jsem netušila, co to je. Dnes vím, že to byl Bůh, kdo mě zachránil. Tehdy to pro mě ale bylo tak silné, jako kdyby mě někdo fyzicky držel za ruce a nepustil dál. Tehdy jsem si myslela, že jsem slaboch. Že nedokážu udělat ani to. Takže jsem si myslela, že mě čeká jen další trápení. Dnes to vidím úplně jinak. Dnes vím, že to nebyla slabost — ale zásah Boha, který mě tam prostě nenechal.
Kolik ti tehdy bylo let?
Třináct.
Díky Bohu, že jsi tady s námi. Jak se ty potíže vyvíjely v čase? Co se změnilo, když jsi začala dospívat?
Poslední rok na základní škole se moje situace začala měnit. Právě v tom období jsem uvěřila a odevzdala svůj život Bohu. A už tehdy jsem viděla, jak se věci posouvají – i ve škole se spolužáci začali chovat úplně jinak. Vnímala jsem v tom velké Boží požehnání a záchranu.
Tehdy jsem také přestala se sebepoškozováním. Ale co se týče mojí sebehodnoty, tam to bylo pořád hodně špatné. Ty roky narážek a odmítání se do mě hluboko zapsaly. A nebylo to jenom ze školy – bolestivé komentáře a nepřijetí jsem zažívala i v církvi. Takže i když se atmosféra ve škole zlepšila, já jsem si v sobě dál nesla všechny ty lži o tom, kým jsem, nebo spíš nejsem. To se prostě nedá vymazat ze dne na den. Táhla jsem to s sebou ještě zhruba dalších osm let.
Pořád jsem v sobě bojovala s pocitem, že nejsem pro nikoho dost dobrá, že jsem ošklivá. Nedokázala jsem se na sebe ani podívat do zrcadla – a když už jsem to udělala, většinou jsem se rozplakala a jen jsem si nadávala, jak hrozně vypadám. A to už jsem v té době znala Boha a žila svůj život s ním. Ale oblast sebepřijetí přesto zůstávala nezacelená. A tahle vnitřní bolest pokračovala až do letošního léta.
Ty ses mezitím stihla i vdát – a právě k tomu směřuje moje další otázka. Zmizel ten problém se sebepřijetím v manželství? Nebo pokračoval dál?
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že právě vztah bude tím, co mi pomůže změnit pohled na sebe samu. Dokonce jsem vztahy i vyhledávala, protože jsem si říkala, že když se někomu zalíbím natolik, že se mnou bude chtít být, tak to pro mě bude ten impuls – že se díky tomu konečně začnu líbit i sama sobě a začnu se vidět jinak.
Ale tak to nakonec nebylo. Když jsem začala chodit se svým dnešním manželem, moje sebepřijetí se vůbec nezměnilo. Tak jsem si říkala, že možná pomůžou zásnuby. Nepomohly. A nepomohlo to ani v manželství. Ten boj ve mně trval dál – a vlastně ho se mnou bojoval i můj manžel. Uvědomila jsem si, jak náročné to pro něj musí být, když každý den své ženě říká, že je krásná a že jí to sluší… a ta žena to nedokáže přijmout. Že to jde jedním uchem tam a druhým ven, jako by jeho slova nic neznamenala.
Tehdy mi došlo, jak těžké to musí být i pro něj. A že nechci, aby se tím trápil, ani aby jeho krásná slova ztratila hodnotu jen proto, že je nedokážu přijmout. A právě proto jsme se spolu začali modlit i za tuhle oblast. A já jsem si řekla, že s tím chci opravdu něco udělat – aby pro mě ta slova, která mi můj manžel říká, měla skutečnou váhu a abych je byla schopná přijmout do srdce tak, jak je on myslí.
Viděla jsem jedno z tvých videí na Instagramu, kde mluvíš o zásadním zlomu, který přišel letos v létě. Zajímá mě, jak se stalo, že se všechny ty dlouhodobé boje dokázaly v jediném momentu přerušit. Jak došlo k tomu, že jsi zvítězila?
To vítězství přišlo jedině díky Pánu Bohu, který mě z toho opravdu vysvobodil. Celý život jsem se nedokázala přijmout – neměla jsem respekt sama k sobě. A když člověk opakovaně zažívá odmítání a zraňující slova, tak je těžké si nějakou sebeúctu vůbec vytvořit. Všechno jsem si to s sebou nesla celý život a letos se k tomu přidaly ještě nové boje – duchovní.
A ty pro mě byly ještě mnohem náročnější. V létě jsem procházela opravdu těžkým obdobím. Byla jsem na jednom příměstském táboře, kde byl i evangelista ze Slovenska. Každý den jsme spolu chodili evangelizovat a jednoho dne, kdy bylo ve městě málo lidí, jsme měli prostor víc mluvit mezi sebou.
V tu chvíli jsem byla už tak zlomená, že jsem se mu svěřila s tím, čím právě procházím. Řekl mi, že to nenecháme být, že se za mě bude modlit a že to musíme řešit s Boží pomocí. Ten večer jsme se spolu s mým manželem sešli a modlili se. Vyhlašovali jsme, že ty lži, které jsem o sobě celý život poslouchala a věřila jim, nade mnou nemají žádnou moc. Že ani ďábel nade mnou nemá žádnou moc. A že jediný vítěz je Ježíš, který už za všechno zaplatil. A v ten moment se začaly dít obrovské věci. Zažívala jsem Boží milost, lásku a přítomnost tak silně, že se ty věci opravdu zlomily. Dokázala jsem z toho být vysvobozena a postavit se tomu.
Jak bys popsala, co se v tobě změnilo? A je něco, co se naopak nezměnilo hned a co se ti třeba pořád vrací?
To, co se změnilo hned, byl můj pohled na sebe samu v oblasti obdarování a identity. Dřív jsem si myslela, že nejsem v ničem dobrá, že nemám talent a nic mi nejde. Teď vím, že mě Bůh stvořil tak nejlépe, jak mohl – že do mě vložil obdarování a dary. Ptám se Ho, co to je, a když mi to ukazuje, chci ty dary používat především k Jeho slávě.
Uvědomila jsem si, že tu nejsem náhodou, ale s nějakým záměrem. Že nejsem prázdná schránka.
Co se ale nezměnilo hned – a s čím pořád bojuji – je to, jak se vidím po fyzické stránce. Pořád jsou dny, kdy přicházejí myšlenky, že nejsem hezká, že jsem ošklivá, že bych měla změnit to či ono. Když tyto myšlenky přijdou, vím, že s nimi musím bojovat – hned se začít modlit, vyhlašovat, že nade mnou nemají moc, a odmítat je. A to je proces, který stále trvá.
Ještě bych se chtěla zeptat na téma odpuštění. Jak jsi pracovala sama v sobě směrem k lidem, kteří ti ublížili? A cítíš, že tě v tom ještě čeká nějaká cesta, nebo je to něco, co už je uzavřené?
Ta cesta se podle mě uzavřela právě letos v létě – v ten den, kdy jsme se modlili za všechny ty věci. Ten evangelista mě tehdy vedl i k odpuštění. Řekl mi, že změna nemůže přijít, dokud v sobě člověk drží hořkost a neodpuštění.
Takže jsem tam začala těm lidem odpouštět. A nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak o tom teď mluvím. Bylo to velmi těžké a nebylo jednoduché jim opravdu upřímně odpustit. Ale nakonec jsem to dokázala a spadl mi z toho obrovský kámen ze srdce. Do té doby jsem si myslela, že odpuštění už dávno mám vyřešené – že nechovám zášť, že mě to už nebolí. Ale když jsem si začala vybavovat konkrétní situace, najednou se vracely silné emoce. A tehdy jsem pochopila, že to odpuštění vlastně vůbec nebylo úplné.
Musela jsem se modlit a vyhlašovat to nahlas. Byla to dlouhá modlitba. Ale stálo to za to – odpuštění je podle mě úplně první krok na cestě k uzdravení.
Kdyby před tebou teď stála holka, která si připadá stejně bezcenná, jak ses kdysi cítila ty – co bys jí řekla?
Řekla bych jí, ať to nevzdává. Ať nevěří všem lžím, které o ní kolují – ani těm, které si sama říká. Je krásná a originální. Nebude se líbit každému, ale určitě jsou lidé, kterým se líbit bude. A hlavně – je tady někdo, kdo ji vidí jako krásnou a milovanou již teď.
Mluvila bych o tom, jak ji vidí Bůh, jak ji stvořil a co do ní vložil. To, jak se vidí teď, není pravda – jsou to lži. A nemá dovolovat, aby ji to formovalo. A ano, je pravda, že já jsem to slyšela nesčetněkrát a často to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ale něco z toho v člověku stejně zůstane. Kdybych s ní byla tváří v tvář, sdílela bych víc své vlastní svědectví. Aby viděla, že to nejsou jen prázdná slova, ale reálný příběh – že to jde. Že uzdravení a svoboda jsou možné.
Vzhledem k tomu, že ses rozhodla sdílet svůj příběh veřejně, nebála ses, že v sobě znovu otevřeš staré rány nebo že vyvoláš soudy lidí?
Kdyby mi někdo před pěti lety řekl: „Otevři si Instagram a sdílej takový příběh,“ řekla bych, že v žádném případě. Bála bych se, že mě lidé odsoudí, vysmějí se mi, odmítnou mě nebo se jim tam nebudu líbit.
Tehdy bych do toho určitě nešla, nebo bych do toho šla jen se strachem. Ale teď, když jsem byla z těch věcí vysvobozena, jsem do toho mohla jít s čistým svědomím. Dělám to proto, že mi na těch ženách záleží. Chci, aby poznaly Ježíše tak, jak jsem Ho poznala já, a aby mohly zažít stejnou svobodu.
A pokud budou lidé něco říkat – to je mezi nimi a Bohem. Já mám tuto oblast s Bohem vyřešenou. On mi potvrdil, že tahle služba je něco, k čemu mě povolává. Proto se nebojím – vím, že Bůh je v tom se mnou, a když přijde něco těžkého, zvládnu to s Ním. Ten Instagram nemá být o mně, ale o Něm. A pokud se tomu někdo vysmívá nebo to nechápe, to už není moje starost.
Ale ty nejsi aktivní jen online. Jsi aktivní i v církvi – sloužíš dětem, mládeži… Myslíš, že se tvoje online aktivity jednou dostanou i do offline prostoru církve?
Doufám, že ano. Myslím si, že Instagram je jen začátek. Sdílet věci tváří v tvář je přirozenější – můžete budovat vztahy, lépe se pochopit. Jsem zvědavá, co má pro mě Bůh dál připravené.
Ráda bych sloužila ženám – jak přesně, to nechávám na Bohu. Možná skupinky, možná semináře, možná nějaké koučování, jak těmto věcem předejít nebo je zvládat. Offline setkání by mi dávalo smysl.
Kde bys chtěla vidět svůj profil za rok? Jaké jsou tvoje instagramové cíle?
Mým cílem je dosah – ale ne kvůli číslům. Chci dosáhnout na ženy, které potřebují podporu, modlitbu, pochopení. Ráda bych, aby můj profil byl pro ženy bezpečným místem, kde se nemusí bát svěřit, kde vědí, že je nikdo neodsoudí, ale přijme. Chci, aby cítily, že mají někoho, kdo jim rozumí a kdo se za ně bude modlit.
