Česká společnost si nedávno připomněla 17. listopad, jeden z nejdůležitějších dnů našich moderních dějin. A zatímco si připomínáme odvahu těch, kteří tehdy vyšli do ulic, současně čelíme otázce, jak si s vlastní svobodou rozumíme dnes. Po více než třech desetiletích začíná být vidět, že ani listopad 1989 není chráněn před spory o výklad, relativizací nebo pokusy jeho význam zpochybnit. A právě to ukazuje, že boj o svobodu neskončil – jen se změnila jeho podoba.
V nejvyšších patrech politiky se objevuje narativ, který se cyklicky vrací – tvrzení, že sametová revoluce byla „řízená“, „zorganizovaná“ nebo dokonce „zinscenovaná“. Ve skutečnosti jde o starou konspirační konstrukci, která ignoruje úplně základní fakta. Podzim 1989 nebyl výsledkem žádné tajné koordinace. Byl to dominový efekt: v Polsku vítězí Solidarita, Maďarsko vyhlašuje nezávislost, padá Berlínská zeď. Režimy východního bloku se hroutí jeden po druhém – jen Československo zůstává stát, jako by se nic nedělo. Změna nebyla otázkou jestli, ale kdy.
Z nejvyšších pater politiky zaznívá, že tehdejší revoluce byla řízená státem, a veřejný prostor zaplavují snahy zlehčit sílu občanské společnosti, která tehdy změnila běh dějin. Přestože si každoročně připomínáme 17. listopad jako symbol vítězství nad nesvobodou, rok 2025 ukazuje, že boj o demokracii nikdy neskončil – a možná se právě teď znovu odehrává před našima očima.
A mýtus o „pečlivě načasovaném“ 17. listopadu? Tehdejší vedení KSČ neplánovalo vůbec nic. Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ odjíždí na chatu, předsednictvo strany nemá přehled, státní aparát funguje spíš samospádem. Historici, například Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce, mají k dispozici detailní archivní materiály i osobní svědectví aktérů. A co z nich vyplývá? Že období od 17. listopadu až po zvolení Václava Havla prezidentem probíhalo chaoticky, živelně, den po dni – ale rozhodně ne centralizovaně nebo řízeně.
Virální konspirace
A pak je tu generální stávka 27. listopadu. Masová mobilizace, do které se zapojilo až 75 % podniků a institucí v celé republice. To není akce, kterou by někdo shora „zorganizoval“. To je společnost, která se sama zvedla. Studenti spustili lavinu a regiony ji proměnily v zemětřesení.
Je proto až příznačné, kdo dnes tyto konspirace šíří. Slovenský premiér Robert Fico, který už roky přebírá proruské narativy. A u nás je to například Filip Turek nebo Institut Václava Klause, který dlouhodobě relativizuje události moderních dějin ve prospěch ruského výkladu. Proč právě oni? Protože revoluce roku 1989 je jedním z pilířů naší identity – a důvěry v to, že občanská společnost něco dokáže. A právě tyto dvě věci se Rusko snaží systematicky oslabit. Narativ o „řízené revoluci“ se k tomu hodí skvěle.
Sdílet pravdu o naší vlastní historii není žádný patos. Jako křesťané jsme povoláni pravdu hledat, chránit a nést dál – vždyť Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32). Tato slova jsou připomenutím, že bez pravdy není skutečné svobody, a to ani v životě společnosti. Když tedy stojíme proti zmatku, překrucování či zpochybňování minulosti, nebráníme jen dějiny – naplňujeme své povolání žít ve světle. A pokud hledání a poznávání pravdy znamená přezkoumávání historických narativů, dělejme to. Je to naše odpovědnost.
