Nad podpisem smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem se na jaře tohoto roku zvedla vlna kritiky. Veřejná debata se soustředila zejména na zpovědní tajemství a na ochranu obětí zneužívání v církvi. V Dominikánské 8 jsme tehdy připravili třídílný cyklus debat Dobře utajená zpověď, který se věnoval právnímu, teologickému i praktickému rozměru svátosti smíření.
Nyní čeká parlamentem schválená smlouva na rozhodnutí Ústavního soudu. Jsou konkordáty reliktem dějin – a jak s nimi nakládat v sekulárním demokratickém státě?
V debatě Smlouva s „nebem“?, pořádané ve spolupráci s Historickým ústavem AV, diskutovali o příběhu konkordátů v moderních dějinách a o výhodách a nevýhodách toho současného historik a publicista Jaroslav Šebek, právník a zástupce tajemníka Českobratrské církve evangelické Adam Csukás a církevní právník, který se účastnil „česko-vatikánských“ jednání, Damián Němec OP. Debatu moderovala soudkyně církevního soudu v Plzni Martina Vintrová.
„Konkordáty vypovídají o tom, jak se proměnil vztah církve a společnosti a jak se proměnila pozice církve uvnitř státu,“ vysvětluje Jaroslav Šebek. Není náhodou, že prvním velkým konkordátem byla smlouva mezi Svatým stolcem a napoleonskou Francií z roku 1801, vzniklá v návaznosti na období revoluce. Současné konkordáty se podobají spíše bilaterálním smlouvám o spolupráci nebo lidskoprávním úmluvám.
„Už nejde o vyjednávání mezi panovníkem a katolickou církví reprezentovanou papežem,“ doplňuje Adam Csukás. Damián Němec připomíná, že fakticky silnější stranou je vždy stát – a bez vůle smlouvu plnit neobstojí ani většinově katolická země, jak ukazují historické příklady. Csukás zároveň poukazuje na obecnější problém mezinárodního práva, které postrádá autoritu, jež by mohla závazky mezi dvěma rovnoprávnými subjekty účinně vymáhat.
Konkordát je tedy nevyhnutelně politickou záležitostí. „Ptejme se, proč to politická reprezentace chce a co tím sleduje,“ říká Csukás. Jaroslav Šebek připomíná, že autoritativní režimy využívají konkordáty k upevnění vlastní moci a mezinárodní legitimity – nejen Mussolini a Hitler, ale i dnešní Bělorusko či některé balkánské státy.
„Komunikace a její důsledky jsou v tomto případě daleko důležitější než samotné znění smlouvy,“ říká Csukás o aktuálním konkordátu mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Nejde tedy primárně o právnické detaily, ale o širší otázku veřejného působení katolické církve. „Za množství animozit mohou zejména vláda a katolická strana,“ míní Csukás. Ne proto, že by jednání obsahovalo něco tajného, ale kvůli chybějící komunikaci s občanskou společností. „Církevní představitelé ji dlouhodobě nezvládají,“ doplňuje Šebek. Damián Němec pak lituje, že se nepodařilo sjednat dohodu v oblasti školství, na což měla vliv i situace na Katolické teologické fakultě UK.
Ukazuje se tak, že reliktem dějin není samotný konkordát, ale netransparentní a neekumenická štábní kultura, kterou udržují jak církevní, tak politické elity. Uzavření konkordátu, který by skutečně přinesl všeobecný užitek, proto nevyžaduje jen právní pravomoc smlouvu podepsat, ale především ochotu komunikovat, vysvětlovat a otevřeně jednat s veřejností.
Audio a video záznam debaty naleznete v archivu na webu Dominikánská 8 nebo přímo na kanálu YouTube a na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a SoundCloud.
Autorka: Zuzana R. Matisovská
