Čtenářka mi napsala, že se bojí nové sousedky – její spirituality, jejích věcí, její „energie“. Její úzkost mi znovu připomněla, jak snadno se víra mění v obrannou ulitu a jak rychle zapomeneme, že každý člověk před námi je někdo, koho Bůh miluje dřív, než se ozve náš strach.
Občas mi napíše někdo, kdo po přečtení některé z mých knih dospěl k přesvědčení, že bych mu mohla rozumět. Vážím si toho a často mě to inspiruje. Je to vlastně pozoruhodné – když s vámi někdo sdílí něco opravdu osobního, něco hlubokého, co třeba neví už nikdo další. A přitom se vlastně vůbec neznáme. Právě to zřejmě dává takovému sdílení jistou bezpečnost. Já rozhodně nebudu pátrat po osobních detailech člověka, který mi napsal.
Minulý týden se na mě obrátila nešťastná paní. Mají nové sousedy a ona je celá nesvá z toho, že se s ní nová sousedka chce zjevně spřátelit. To by přece mělo být hezké, ne? Jenže problém je v tom, že nová sousedka není křesťanka. Je tak nějak obecně ezotericky naladěná, obdivuje staré věci a mluví o jejich energii. Paní mi zděšeně popisovala, že viděla její sbírku bižuterie s lebkami a cítila z nich satana.
Nechtěla jí nic kázat, jen přikyvovala a toužila z té situace co nejrychleji uniknout. Nevěděla, co říct, když sousedka chválila jejich starý dům po rodičích – vždyť přece i „energie předků“ musí být podle ní projevem temných sil. Cítila se stísněně a bála se. Několik dní se sousedce vyhýbala a nakonec se rozhodla mi napsat. „Co mám dělat? Jak s ní mluvit?“ ptala se.
Bylo mi jí upřímně líto. V jaké názorové kobce ta žena musí žít? Kolik strachu musí neustále prožívat, aby se nějak „neušpinila“ či „nenakazila“. Jako by za každým rohem číhal čert, připravený ji odnést. Nechci její pocity zesměšňovat ani zlehčovat, ale zdá se mi, že v nich je obsažen problém, se kterým se potýká nejeden křesťan. Všechno se nakonec točí kolem základní otázky: kdo je Bůh – a kdo jsme my? Jaké filtry si nasazujeme při čtení Písma nebo při naslouchání kázáním? Považujeme Boha skutečně za dobrého a milujícího za všech okolností? Nebo je pro nás přísným četníkem, soudcem, panovníkem, neosobní energií, esencí spravedlnosti bez slitování?
Je hezké, když někdo touží žít v čistotě a nechce se zabývat ničím, co považuje za špatné. Jenže tu nejsme sami pro sebe. Nežijeme proto, abychom se opevnili před vším nečistým a nějak to „překlepali“ až do smrti. Jsme tu kvůli těm, které považujeme za špinavé. A právě tady je jedna zásadní pravda: Bůh miluje každého. Tady a teď. V tom stavu, v jakém se kdo nachází – ať se o Boha zajímá, nebo jím pohrdá, ať něco duchovního hledá, nebo přesvědčeně tvrdí, že nic takového neexistuje.
Bylo by tragickým omylem myslet si, že Boží láska k nám vzplanula teprve ve chvíli, kdy jsme začali uznávat jeho existenci. Ani náhodou. Miloval nás odjakživa – každého z nás tak moc, že víc to snad ani nejde. Snil o tom, jací budeme, až se narodíme. Trpěl s námi ve všech našich bolestech a pádech, ale zároveň plně respektoval naši svobodnou vůli – možnost ho odmítnout nebo milovat. Neustále se nám dvoří, abychom se k němu obrátili. Protože kdyby nás nemiloval, proč by kvůli nám umíral? To by přece nedávalo smysl.
A proč by nás miloval teď méně, když sice uznáváme, že existuje, ale stále jsme více či méně pokrytečtí sobci?
Nakonec jsem té paní napsala, ať se svou novou sousedkou jedná tak, jako by to byla osoba, kterou Bůh opravdu, ale opravdu strašně moc miluje. Protože přesně tak to je.
