Už tři roky zuří na evropském kontinentu plnohodnotná válka. Tato situace připravila o iluze o bezpečném světě mnoho z nás – mě nevyjímaje. Doba, kdy jsou média plná hrůzostrašných zpráv a sociální sítě se plní děsivými záběry, trvá už příliš dlouho a nastává nevyhnutelné: zvykáme si, případně obsah rovnou ignorujeme. Mám ale za to, že přiměřený strach nám pomáhá zůstat motivovaní k pomoci, kterou nejen Ukrajina, ale i celý zlomený svět stále potřebuje.
Zvykli jsme si – na zprávy o bombardovaných městech, o dětech, které se třesou v krytech, o lidech, kteří ztrácejí domovy a životy jen pár stovek kilometrů od nás. Lhostejnost je nebezpečná, ale do určité míry přirozená. Mozek si chrání nervy: vytěsňuje obrazy, které jsou příliš bolestné, selektuje informace, aby nám bylo psychicky snesitelně. Odborníci tomu říkají psychická adaptace na stres nebo habituace k traumatickým podnětům. Jinými slovy – čím déle jsme vystaveni hrůze, tím méně nás děsí.
A přesto i na samotné Ukrajině, kde se každá noc mění v loterii, život bují. Lidé chodí do práce, děti do školy či školky, odpoledne do kaváren, pořádají se festivaly, lidé se berou. Všechno tohle je často v rozporu s tím, jak si lidé zemi ve válečném stavu představují. Zatímco my máme „jen“ žít a tvořit, Ukrajina má úkoly dva – žít a zároveň se denně vyrovnávat se všudypřítomnou smrtí, kterou tam Rusko přináší.
Hrůzy války je třeba dávkovat po malých částech – sledovat jen tolik, kolik dokážeme unést. Věřím však, že přiměřený kontakt s realitou, s tím, co je strašné a nespravedlivé, nás udržuje v pohybu, motivuje zůstávat aktivní a nepřestat pomáhat.
„Umřu tady? Kde je maminka?“
V posledních dvou týdnech se ke mně dostaly tři obrazy, které se mi zarývají pod kůži a hluboce se mě dotýkají. Jsou připomínkou, že ruská agrese není jen „projektem Putina“, ale realitou celého systému. A je naivní si myslet, že kdyby se válka dostala až k nám, bylo by to jiné.
První obraz je z Pokrovska – města, které se pomalu mění v pustinu. Zůstává tam zhruba dvanáct set obyvatel, většinou starších lidí, kteří nemají kam jít. Evakuace je téměř nemožná. Ruské jednotky se snaží proniknout do města a podle odposlechů dostávají rozkazy střílet na civilisty. Na záběrech, které obletěly sítě, leží muž v kaluži krve, o kousek dál žena u kola. Jiná žena přežila, protože ji neznámý mladík odnesl do bezpečí.
Druhý je z Charkova. Ruská armáda tam ve čtvrtek 23. října zaútočila na dětskou školku. Podle starosty města Ilhora Terechova se v době útoku nacházelo v budově osmačtyřicet dětí. Tři drony typu Šáhed zasáhly přímo objekt – celé druhé patro se po nárazu zřítilo. Učitelkám se podařilo děti odvést do nouzového úkrytu, odkud je později evakuovali záchranáři. Jeden dospělý člověk při útoku zemřel.
Ze záchranné operace se objevilo několik videí. V jednom z nich jsou slyšet dětské hlasy: „Umřu tady?“ a „Kde je maminka?“ Záběry se rychle rozšířily po sociálních sítích a každému mohlo být jasné, že i když všechny děti zázrakem přežily, následky v podobě traumatu si ponesou do konce života.
Příběh baby Lory ukazuje nelidskost okupantů
V Chersonu, ve čtvrti Antonivka, šla čtyřiaosmdesátiletá Larisa Mironěvna Vakuljuk, místní „baba Lora“, se svými kozami. Ruský dron na ni dopadl přímo z nebe a roztrhal ji i zvířata na kusy. Z města, které se stalo známé jako „lidské safari“ – protože se tam ruské drony baví lovem civilistů. Novinářka Zarina Zabrisky, která starou paní ještě měsíc předtím zpovídala, popsala útok jako jeden z nejhorších, jaké kdy viděla. Baba Lora nechtěla oblast opustit právě kvůli svým dvaceti kozám.
Ruské jednotky v Chersonu stále častěji využívají drony k útokům na civilní obyvatelstvo. Místo cílených vojenských operací podnikají útoky na běžné obyvatele města, na které shazují granáty z bezpilotních letounů. Tyto útoky mají nejen fyzicky ničivý dopad, ale také výrazně posilují psychologický teror vůči místním lidem. Obzvlášť cynický rozměr celé situace podtrhuje skutečnost, že někteří ruští vojáci si své činy natáčejí a videa s titulky jako „lovení v zoo“ sdílejí na proruských kanálech na Telegramu, kde se setkávají s oslavnými reakcemi a podporou propagandistických kruhů.
Paralýza nepomáhá. Potřebujeme na to jít chytře
Když jsem na začátku invaze poprvé jela na Ukrajinu, lidé v mém okolí se mě často ptali: „Proč tam musíš jet sama? Proč to raději nepředáš nějaké větší neziskovce?“ A já jsem si tehdy nebyla jistá, co odpovědět. Upřímně – ze začátku jsem se styděla. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se snažím být hrdinkou, která si myslí, že zachrání svět. Jenže jsem brzy pochopila, že v takové situaci se počítá každé dobro – i to malé, i to nedokonalé.
Zjistila jsem, že mým údělem je být fyzicky přítomná: jezdit na Ukrajinu, vozit pomoc, psát o tom, co se tam děje, a pomáhat tam, kde mohu. Postupem času se mi podařilo navázat přátelství se sborem v Tlumachi na západní Ukrajině. Z Česka jsme pak společně financovali dětské tábory, vánoční dárky pro uprchlíky z Donbasu i dostavbu jejich modlitebny. Stala jsem se prostředníkem – tím, kdo pomoc přináší a předává dál. A tehdy jsem pochopila, že to je můj způsob, jak se neuzavřít před utrpením, ale proměnit ho v čin.
Víme, že to, co se děje, je hrozné. Otázka však zní: co s tím uděláme? Naštěstí každý z nás může udělat něco – a právě ty malé činy dohromady tvoří sílu, která má smysl. Můžeme přispět na ověřené sbírky, jako je Člověk v tísni nebo Dárek pro Putina, zeptat se, zda někdo z našeho sboru nepodniká cestu na Ukrajinu či nepořádá sbírku. Můžeme sdílet příspěvek, který připomíná, že válka neskončila. A můžeme být laskaví k lidem kolem sebe – třeba k paní z Ukrajiny, která nám uklízí kancelář, a jednoduše se zeptat, jak se má. Každý má svůj způsob, jak nebýt lhostejný. Stačí ho jen najít – a nezapomenout, že právě z drobných gest vzniká naděje.
Je důležité zůstat informovaní – ale zdravě. Nemusíme sledovat každý útok ani se vystavovat každé fotografii z fronty. Naším cílem by nemělo být přenést na sebe bolest druhých, ale pochopit ji natolik, abychom neztratili citlivost. Informujme se tak, abychom nezamrzli ve strachu a bezmoci, ale dokázali jednat.
