Když Richard Samko, reportér České televize, řekne, že lidem chybí pokora, výdrž a odvaha, zasáhne to přesně. Nejde o výčitku, ale o diagnózu doby. O světě, který nás zahlcuje, o víře, která volá k vytrvalosti, a o Bohu, který proměňuje právě ty, kdo se nebojí podívat na sebe pravdivě.
Stalo se to už v červnu, čtrnáctideník Romano Hangos otiskl rozhovor Veroniky Kačové s Richardem Samkem, reportérem a moderátorem České televize. K televizní práci se dostal v roce 1998 po kurzu žurnalistického minima určeného budoucím romským novinářům. O svých profesních začátcích říká, že byly velmi těžké; byl vyučeným kuchařem-číšníkem, učil se zacházet nejen s televizní technikou, ale i s počítačem. S vděčností vzpomínal na své tehdejší kolegy, kteří mu významně pomáhali. Jak se ale můžeme opakovaně přesvědčovat na obrazovkách svých televizních přijímačů, novinářskou roli zvládl skvěle.
Veronika položila Richardovi kromě jiného i otázku: „Co podle tebe chybí mladým Romům, aby se mohli prezentovat v mediální oblasti? Znáš osobně někoho, kdo se stal úspěšným novinářem, moderátorem, redaktorem?“ Richard odpověděl – a ta odpověď mne velmi zaujala: „Řada Romů, kteří mohli v médiích pracovat, a to i v České televizi, kam jsem několik lidí dotáhl, nevydržela. Chyběla jim pokora a výdrž. Řadě dalších taky odvaha.“
Pokora, výdrž a odvaha. To není výpověď o Romech, to je výpověď o současné mladé generaci. Jistě i o mnoha příslušnících generací dřívějších, včetně té mé, zdá se mi ale, že takový stav nebyl v žádné z minulých generací tak dominantní, jak to můžeme vidět dnes. Kdo za to může?
Stav světa? Určitě sehrává nějakou roli. Na přemíru chaotických informací, které se na nás valí bez přerušení a ze všech stran, nejsme stavění, ničí nás. Otázkou ovšem zůstává, proč si je pouštíme k tělu, proč je nefiltrujeme předem, proč věříme každé hlouposti a proč se necháváme spoutávat strachem. Tady se už na svět kolem sebe vymlouvat nemůžeme, jde o věci, které jsou na nás.
Svůj význam určitě mají i názory na svět, ideologie, které ze všeho obviňují vnější prostředí. Pokládám je za zvrácené, devastují lidskou duši, protože ji nemotivují, aby sama sebe formovala. Že se práce na sobě vyplatí, že je tou nejjednodušší a často jedinou možností, jak svůj život zlepšit, pochopila většina starodávných kultur a bylo to dobré pochopení. Bible tento pohled ještě trochu posunula. Ukázala, že na vlastní záchranu člověk nemá dost sil, což dobře koresponduje s tisíciletou lidskou zkušeností. Bible k tomu ovšem ukázala na Boží touhu nám lidem pomoci, proměnit nás, kde my sami o takovou proměnu stojíme. Není třeba zoufat, Bůh stojí na naší straně.
Pokory, výdrže i odvahy si Bible cení. Apoštol Pavel o sobě píše: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.“ Sám sebe prohlásí za hříšníka, dokonce za prvního z hříšníků, nejhoršího ze všech. Proč to dělá? My bychom se spíš hájili, přinejmenším, že to s námi ještě není až tak zlé. Apoštol je ovšem realista. Na jednu stranu ví, jak na tom doopravdy je, nic si nenamlouvá, na stranu druhou poznal, co píše v pokračování citovaného výroku: „Avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.“ Na Božím slitování záleží především a je bláhový, kdo by se chtěl obejít bez něj.
Pochopit to ovšem vyžaduje odvahu. Odvahu podívat se na sebe pravdivě, bez všelijak vylepšující optiky. Pravdivost ve smyslu realismu v životě opravdu pomáhá. Je dětinské žít v iluzích – o sobě i o světě. A je to vlastně i dost nebezpečné.
„Buď rozhodný a udatný,“ vybízel Hospodin už Mojžíšova nástupce Jozua. Opakuje to třeba žalmista: „Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“Je dobré stavět se k životu čelem. Důležité je ovšem spojovat odvahu s důvěrou v Hospodina, teprve to dodá naší udatnosti solidní základ.
A pak ještě to poslední: vytrvalost. Bible o ní mluví poměrně často, protože ví, jak výslovně píše apoštol, že „z vytrvalosti roste osvědčenost a z osvědčenosti naděje“.A na naději záleží podstatnou měrou, protože bez naděje ztrácí všechno svůj smysl.
Za Rádio 7: Petr Raus
