Moje sousedka celý život sbírá hrnečky – teda skoro celý, přestala s tím někdy před deseti lety, když jí bylo asi osmdesát. Jednak je už neměla kam dávat a taky nikam moc nevycházela, aby si mohla opatřit další kousky.
Dřív vždycky jednou za rok všechny hrnky vybrala z poliček v kuchyni, kde zabírají celou jednu stěnu. Umyla je, vyleštila a zase narovnala zpět do poliček podle systému, který znala jen ona sama. Teď už to nedělá. Bojí se, že by něco rozbila, že by spadla ze židle, když na ni leze, aby dosáhla i na nejvyšší police. A taky už tak dobře nevidí, takže ji prach a pavučiny tolik netrápí.
Návštěvy, které by ji případně mohly pomluvit kvůli nedostatečnému úklidu, už taky po léta nepřijímá, a tak ji nic nenutí, aby se svou sbírkou zaobírala. Stala se už jen takovou známou kulisou, kolem níž denně prochází, ale které si už vlastně nevšímá. Sbírka hrnečků ztratila na atraktivitě.
„Jednou to po mně zdědí moje vnučka,“ říkávala vždycky paní sousedka, když se zalíbením očima přejížděla po poličkách od podlahy ke stropu, protože z jejích synů o sbírku žádný nestál. Ovšem ukázalo se, že ani vnučka netouží zakrámovat si svou minimalistickou domácnost desítkami hrnků s růžičkami, srdíčky, zlatým lemováním a všelijakými jinými ozdobami.
Paní sousedku takové vyjádření velmi zarmoutilo. Těšila se, že kompletní sbírka bude jednou mít velkou hodnotu. Když ji vnučka odmítla celou a řekla si jen o jeden nebo dva hrnky na památku, sousedka se zatvrdila. Buď všechno, nebo nic.
„Až umřu, ať si s tím dělají, co budou chtít,“ říkává vždycky, když na to přijde řeč, ale myslím, že je z toho smutná. Je mi jí líto, ale nemůžu jí pomoct. Dokud se nevzdá svého zatvrzelého přesvědčení, že musí být po jejím, bude se tím muset trápit.
Je to pro mne velmi poučný příklad. Souhlasím s myšlenkou, že od poloviny života by se měl člověk učit vzdávat se vlády nad věcmi, které vlastní nebo spravuje. Měl by se učit delegovat a rozdávat. Často se mi v knihkupectví svěřují zákazníci s tím, že si už nemohou dovolit kupovat další knihy, protože na ně nemají ve svých knihovnách v bytě nebo v domě dost místa, a že jejich potomci o knižní poklady nestojí.
Musí to být opravdu nepříjemné zjištění, když člověk celý život něco hromadí a pečlivě sbírá a pak se ukáže, že nikdo jiný v té sbírce nic cenného a hodnotného nevidí. Ať už jde o starobylé hrnky, knihy, modely autíček či železnic nebo cokoli, co lidé sbírají a hromadí.Možná by bylo nejlepší, kdyby čas od času věnovali knihu nebo hrnek jen tak pro potěšení někomu, kdo by o takový dar stál. Když má člověk něčeho moc, měl by to rozdávat – získá tím totiž hodně. A navíc, i kdybychom si přáli mít rubáš s kapsami, dobře víme, že je přísně zakázáno brát si s sebou cokoli do hrobu.
