Místa proměny přinášejí příběhy prostorů, které ožily, a lidí, kteří jim vdechli nový smysl. Série spojuje osudy míst a lidí a odhaluje, jak se navzájem formují a jak mohou obohatit ostatní. Čtvrtý rozhovor v rámci cyklu Místa proměny patří knězi Josefu Prokešovi, se kterým si v podcastu Bez filtru povídáme o jeho cestě ke kněžství, o přemýšlení nad potřebami sakrálních prostorů i lidí, kteří je navštěvují nebo třeba o tom, že i když se Hospodin stará, neznamená to, že nás to nebolí a že nemusíme jít na doraz.
Ačkoli chtěl být Josef Prokeš původně učitelem, stejně jako jeho oba rodiče, do myšlenek se mu začala vkrádat touha po kněžství, která postupně zrála. Po maturitě Josef Prokeš nastoupil na vysokoškolská studia na ČVUT, odtud ale odešel do semináře. „Před maturitou jsem měl představu, že nechci být knězem, který chodí pořád černě oblečený. Představoval jsem si to hodně kriticky a ptal jsem se sám sebe, zda chci být tím, kdo všechno organizuje a zda chci být součástí církve, která se určitým způsobem ve společnosti profiluje,“ popisuje Josef Prokeš svoje tehdejší dilemata, zda do semináře vstoupit či nikoli. „Nakonec mě strhlo kněžství, které je tažené Boží blízkostí, a to mi pohled na kněžství obrovsky očistilo,“ dodává, co rozhodlo o vstupu do semináře.
Jeho první kněžskou štací byla pozice spirituála na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích. „Byly to skvělé roky a rád na to vzpomínám. Měl jsem fůru zajímavých kolegů a studenti byli shovívaví a dokázali vzít, že se to člověk nějak učí,“ vzpomíná na své začátky Josef Prokeš. Ten se v rámci svého působení rozhodl spolu se studenty získat zpět do vlastnictví kostel, který je vedle budovy gymnázia, a ten opravit tak, aby sloužil (nejen) účelům středoškoláků. „Byl to velký zážitek, během pár let jsme se studenty vybrali 5 milionů korun, mnoho věcí jsme si udělali sami a bylo to dílo, skrze které se mnoho lidí přiblížilo Bohu,“ popisuje Josef Prokeš počin, který realizoval spolu se studenty a také se svým bratrem sociologem a dvěma architekty – Josefem Pleskotem a Norbertem Schmidtem. Za obnovu kostela pak všichni dostali cenu města.
Poté Josef Prokeš odešel z Českých Budějovic na studia do Říma, kde na Papežské univerzitě Gregoriana studoval Misiologii. „Věnoval jsem se vztahu mezi křesťanstvím, sekulární společností, východními náboženstvími a islámem. Byl to skvělý čas, nejen že jsem tam potkal skvělé profesory a profesorky, ale už jsem měl nějakých 7 let zkušeností, které jsem mohl reflektovat,“ vrací se k času stráveném studiem v zahraničí Josef Prokeš.
Odtud už jeho kroky vedly do Vodňan a přilehlých farností, vč. Lomce, kde za covidu začal tvořit videa nazvaná Uvedení do nedělí, kteréána lomeckém youtube kanále pravidelně sledují nižší tisíce lidí. Na vodňanské faře byl nejdřív sám, potom na faru do Vodňan přišel druhý farář, Jan Turek. „Každý jsme hodně jiný, ale myslím, že si sebe hodně vážíme a hodně se doplňujeme. Moc mi sedí, že jsme dva a že můžu být Jendou inspirovaný. A vlastně je pak i tady na Lomci taková malá komunita kněží a hodně nám to dává,“ chválí si spolupráci Josef Prokeš. Ten je také autorem knihy Síla křtu v životě, kde popisuje, jak můžeme ze svátosti, kterou mnozí z nás vnímáme jako iniciační a uzavřenou, čerpat sílu v průběhu celého našeho života.
Jaké má Josef Prokeš vzpomínky na svoji primiční mši svatou? Jak vnímá poslušnost v kněžství a co je pro něj v jeho povolání největší výzvou a co největší radostí? A odkud pramení jeho tendence k tvořivosti, sjednocování a budování?
Odpovědi nejen na tyto otázky najdete ve čtvrtém díle série Místa proměny.
Autorka: Tereza Pospíšilová
