V minulosti byla církev společenskou autoritou s politickou a hospodářskou mocí srovnatelnou se státem. Na jejím chápání sebe sama se to projevuje dodnes, ačkoli se v mnohém více podobá neziskovce. O tom, v čem může být neziskový sektor pro církev inspirativní, diskutovali v Dominikánské 8 v debatě s názvem Církev jako neziskovka Ivana Milenkovičová, Miloš Říha, Filip Vagač a Filip Boháč OP.
Přemýšlet o církvi jako o neziskovce jsme se pokusili nejenom vzhledem k její vnější činnosti, kterou křesťané nejednou připomínají ve snaze obhájit společenskou užitečnost církve – vnáší do společnosti určité hodnoty, poskytuje služby v oblasti vzdělávání, kultury, zdravotnictví a sociální péče – ale podívat se také na to, jak různé organizace v rámci občanské společnosti fungují co do své vnitřní struktury, kultury řízení a strategického plánování, které jim umožňují dobře nakládat se zdroji všeho druhu.
I když hosté debaty mluvili z pozice lidí působících v sekulárních institucích a nechtěli dělat zjednodušené paralely nebo dávat rychlé rady, posluchač aktivní v církevním prostředí mohl sám konfrontovat jejich vyprávění se svou vlastní zkušeností. Vybírám tři podobnosti, které zaujaly mě.
Mnohovrstevnatá církev potřebuje dialog a spolupráci
Církev je podobně jako demokratická společnost mnohovrstevnatou skutečností, která nemůže dobře fungovat bez aktérů působících na různých úrovních. Diecéze, farnosti, fakulty, společenství, centra atd. – tito aktéři jsou ze své podstaty v určitém trvalém napětí, přičemž musí na jedné straně respektovat vzájemnou autonomii a specifické kompetence každého jednoho z nich, na druhé straně usilovat o kritický dialog a efektivní spolupráci. Mnohost a různost aktérů v sekulárním prostoru podle Miloše Říhy, ředitele Skautského institutu, představuje způsob, jak se jako společnost snažíme uchopit a řešit složitost reality.
„Demokratický stát předjímá, že tady bude aktivní občanství,“ říká a vysvětluje, že to se projevuje, právě když se lidé sdružují a vstupují do veřejného dění. Díky tomu je možné vyřešit problémy, které stát sám vyřešit nedokáže. Podobně koncilní důraz na všeobecné kněžství pokřtěných, které je primární co do participace na Kristově milosti a životě církve, připomíná, že černobílé rozdělení církevního společenství na učící menšinu a naslouchající většinu je dávno překonané. Církevní hierarchie, kterou ohrožuje a pobuřuje jakýkoliv projev věřících, kteří myslí, mluví a jednají samostatně a svobodně, je symptomem nepochopení podstaty církve. Je to podobné postojům politiků, kteří považují volby za jediný legitimní občanský projev a označují neziskové organizace za nepřítele, což je symptomem nepochopení podstaty demokracie.
Živá instituce roste zdola
„Instituce mají tendenci zavádět standardizované procesy, které budou dobře fungovat, což téměř vždy vede k degradaci,“ vysvětluje Filip Vagač, jenž má zkušenost s působením ve státní správě i nevládním sektoru. Úkolem občanské společnosti je proto poskytovat státu zpětnou vazbu na škále od návrhu užitečných inovací, až po vytrvalý zápas s nefunkčním zkostnatělým systémem. „Je to zdravá dynamika, která umožňuje obnovu instituce jako takové,“ dodává. Podobně současný diskurz o synodalitě ukazuje, že všechny problémy se nedají dobře vidět z římského nadhledu a řešit seshora absolutními výnosy autority.
Církevní nauka i právo postihují skutečnost vždy jenom částečně a princip vtělení je staví do služby živému člověku a jeho nejhlubším potřebám. Lidská zkušenost, která se často vymyká standardům, je relevantním zdrojem pro rozvoj toho, co církev učí a jak funguje. Není proto známkou úpadku, ale života církevní instituce, že různá seskupení věřících přinášejí zdola nejenom důležité impulzy k inovacím, ale také že v maximální možné míře překračují struktury, které časem přestaly plnit svou funkci. Zkušenost zvláště mladých lidí s tím, že na jejich osobním příběhu záleží a svým konkrétním úsilím mohou něco reálně ovlivnit, je nezbytná pro budoucnost církve stejně tak jako pro budoucnost demokracie.
Církev volí smysl a synergii
Všechno, co existuje, potřebuje ke smysluplnému fungování odpověď na otázku „proč“. To platí o státu, který v ústavě formuluje určité principy a garantuje je občanům jako rámec pro dobrý život, jakož i o neziskovém sektoru, který ve snaze o udržitelnost diverzifikuje zdroje pro svou činnost, tedy oslovuje sponzory, žádá o granty a snaží se k tématu upoutat pozornost širší veřejnosti. „Velkým úskalím je schopnost mluvit mimo svoji bublinu,“ pojmenovává Ivana Milenkovičová úkol společný asi všem aktérům v pluralitní společnosti. Právě v neziskových organizacích často působí inspirativní lidé, kteří se aktivně rozhlíží kolem sebe a autenticky nachází smysl svého života i komunitu, v níž ho mohou sdílet.
Jako křesťané bychom si sice přáli, aby církev byla v tomto směru univerzální a konečnou odpovědí. Leckdy však nejsme schopni ono „proč“ uchopit a srozumitelně komunikovat nad rámec nejužšího okruhu zainteresovaných. Neumíme dát odpověď bez snahy o zakonzervování světa tak, jak by nám vyhovoval. „Zdrojů je vždy omezené množství, ale vždy existuje volba, jestli se budu chovat konkurenčně nebo synergicky,“ myslí si Miloš Říha, což je také volba, kterou musí udělat církev, jež trvale ztratila monopol na dobrý život.
Audio a video záznam debaty naleznete v archivu na webu Dominikánská 8 nebo přímo na kanálu YouTube a na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a SoundCloud.
Autorka: Zuzana Matisovská
