Dnes uplynulo 220 let od narození Adalberta Stiftera. Tento slavný a zároveň opomíjený, adorovaný i zatracovaný básník Šumavy, malíř krajinář, spisovatel, učitel, inspektor, památkář a feminista miloval svou vlast Böhmen stejně jako jeho český protějšek Jára Cimrman.
„Stifter je jedním z nejpozoruhodnějších, nejtajuplnějších, skrytě nejsmělejších a neobyčejně uchvacujících vypravěčů světové literatury, kriticky příliš málo probádaným.“ Thoman Mann (1949, Jak jsem psal doktora Fausta).
Adalbert, původním jménem Albert, se narodil 23. října 1805 v Horní Plané na Šumavě. Jeho dětství bylo šťastné až do roku 1817, kdy při nehodě povozu zahynul jeho otec. Adalbert pak vydatně vypomáhal v malém hospodářství. V této situaci zasáhl jeho dědeček, který se rozhodl podporovat vnuka na studiích. Přes příbuzné se dostal ke zkouškám a byl přijat ke studiu na benediktýnském gymnáziu v Kremsmünsteru. Zde byl veden jako Adalbertus Stifter Bohemus Oberplaniensis, tj. Čech Hornoplánský.
Po gymnáziu, kde patřil k nejlepším žákům, navštěvoval právnickou fakultu na Vídeňské univerzitě. Studentský život v hlavním městě monarchie si Stifter nadmíru užíval, přitom maloval, psal a učil. I přesto, že všechny zkoušky skládal bez obtíží, k závěrečné zkoušce se bezdůvodně nedostavil, a studium tudíž nedokončil. Zde se začala projevovat jeho nerozhodnost, kterou si komplikoval život v osobních i profesních vztazích.
Tím skončila i jeho velká láska k Franny Greiplové, dceři bohatého obchodníka z Frymburka, pro jejíž rodinu byl příliš váhavý a neperspektivní. Budoucnost s ním ale viděla chudá modistka Amálie Mohauptová, se kterou se nakonec oženil a prožil klidné, ale nejspíš ne příliš šťastné, bezdětné manželství. Motiv nenaplněné lásky se ve Stifterově díle objevuje poměrně často. Po letech neúspěchů, kdy se dokonce dostal do dluhů a exekuce, se mu v jeho 35 letech začalo konečně dařit.
V dubnu roku 1840 mu ve Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode vyšla první větší povídka na pokračování s názvem Kondor, krátce na to pak Polní květiny. Za tato díla se mu dostalo velkého uznání pro jeho umění vykreslit přírodu realisticky, detailně, a přitom neobyčejně poutavě.
„Ten člověk je talent, který – co se originality týče – nemá mezi dnešními německými novelisty sobě rovného.“ Joseph von Zedlitz.
Ze Stiftera se rázem stal uznávaný a velmi plodný spisovatel, vyhledávaný společník (a často placený) ve vyšších kruzích. Za zmínku stojí i jeho kariéra domácího učitele. Tři roky učil matematiku syna státního kancléře Clemense Metternicha, vyučoval i dcery z předních šlechtických rodin, které ho překvapovaly svými intelektuálními schopnostmi.
Stal se zastáncem vzdělávání žen, vyzdvihoval jejich nadání a popíral, že by vzdělání ubíjelo v ženách ženskost. Kritizoval spojování „domáckosti“ s podstatou ženství a „zvrácenou výchovu“ vedoucí k vyčleňování dívek k domácím pracím.
„Ó, toto věčné pletení punčoch, jímž se naše panny otravují – není nic jednotvárnějšího a duchaprázdnějšího nad věčné proplétávání, jemuž přihlíží nešťastný muž. Žasnu, jaká spousta kvetoucích duší přichází nazmar, když tu tak stojí ty nejvychovanější, nemajíce v rukou nic než holý stonek hospodaření a čistý, sněhobílý lísteček vrozené nevinnosti.“
Jeho dalším úspěchem se stala novela Hvozd (1842) z období třicetileté války, jejíž děj se odehrává převážně v oblasti Plešného jezera. Poutavě vystihl tragický osud nenaplněné lásky hlavních hrdinek, a především krásu Šumavy. Díky tomu byl nazván Básníkem Šumavy.
„Pokaždé mě nezvladatelně přemohl pocit nejhlubší osamělosti, kdykoli jsem často a rád vyšel k onomu pohádkovému jezeru. Napnuté sukno bez jediného záhybu tak měkce spočívá mezi drsnými útesy, lemováno hustým pásem smrků, temné a vážné, tu a tam ojedinělý pravěký kmen vzpírá z něho vzhůru bezvětvou žerď jako nějaký osamělý starověký sloup.“
V revolučním roce 1848 dolehla na Stiftera sklíčenost. Zdánlivě bezstarostný a nalinkovaný biedermayerovský svět se zhroutil. Ukázalo se, že lidé nejsou spokojeni a chtějí revoluci. Ta však zklamala. Rozkol mezi Čechy a Němci se mu nezamlouval. Proto napsal svůj román Vítek, ve kterém žijí Češi a Němci v Čechách v harmonii. Poselstvím tohoto díla je myšlenka, že nezáleží na jazyce, ale společně obývaném prostoru (zemský patriotismus).
„…Jestli se kniha povede, bude to Čechy jistě těšit, neboť mají jedny z největších a nejpozoruhodnějších evropských dějin…“
Zvláštní (ačkoliv možná by bylo na místě napsat typické), že i přes mnohokrát deklarovaný vstřícný postoj k Čechům česká kritika Stiftera jako národního autora víceméně přehlížela. Teprve když Stifter věnoval svůj román magistrátu města Prahy, vyjádřil se k této události i český tisk. To Stiftera jistě potěšilo. Mnohem méně by byl asi nadšen z toho, že se podle jeho smířlivého románu Vítek (Wittiko) nazývá naprosto nelogicky nejradikálnější součást Sudetoněmeckého landsmanšaftu (Wittikobund).
Ačkoli Stifter zastával významné funkce – nejprve jako zemský školní inspektor pro venkovské školy v Horním Rakousku (1850) a později i jako zemský konzervátor (1853) – jeho osobní život nebyl zdaleka tak spořádaný.
Napsal přes čtyřicet povídek a román Pozdní léto, ale kvůli své zálibě v jídle a neschopnosti hospodařit se penězi se dostal do vážných finančních i zdravotních potíží. Nadměrné hodování vedlo k chronickému onemocnění jater, které se mu stalo osudným – 28. ledna 1868 umírá po neúspěšném pokusu o sebevraždu, když už bolest nebyla k vydržení.
Ještě za svého života byl vyznamenán Zlatou rakouskou medailí pro umění a kulturu, Rytířským řádem železné koruny císaře Františka Josefa I. a rytířským křížem Sasko-výmarského řádu Bílého sokola.
Posmrtně mu bylo postaveno mnoho pomníků, z nichž nejzajímavější jsou ty v Horní Plané, jejichž odhalení se účastnilo na 6000 lidí, a nad Plešným jezerem na jeho rodné Šumavě.
Překlady děl Adalberta Stiftera existují např. i v korejštině, hebrejštině nebo japonštině, čímž se dílo Adalberta Stiftera řadí nejen do regionální, ale i evropské a světové literatury.
