Důstojnost je to poslední, co člověku zůstává – a někdy jediné, co ho drží nad vodou. Jako nemocniční kaplan jsem svědkem toho, jak i ve chvílích slabosti, bolesti a konce sil dokážou lidé zápasit o svou tvář. A právě v těchto chvílích se učím, že zachovat důstojnost znamená mnohdy víc než cokoliv jiného.
To, co člověku jako poslední zůstává, je jeho důstojnost. Když se ztratí, pak je těžké na cokoliv navazovat. Já sám! Já sama! I kdyby bylo složité vydržet a ustát vyslovený nárok na samostatnost, je třeba podporovat tu páteř lidskosti a sebeúcty – tu člověčí důstojnost.
Po měsících si vyžádal rozhovor pacient, který se velice těžko pohybuje. Potřeboval být ale se mnou sám. Podnikli jsme dlouhou cestu po chodbě, která měřila asi tak dvacet metrů, ale stála hodně kilometrů úsilí. A když už jsme byli sami, teprve začal. Tedy začal… Dlouze, beze slov, pomlaskával úzkými rty. Těkal očima. Trpěl. A neskutečně krásným způsobem uvnitř tvořil slova. Dlouho to trvalo. Tiše jsem naslouchal. Celý příběh byl obsažen asi v patnácti slovech. Totiž že se nemůže smířit se zprávou lékařů předpokládající stabilní stav – prostě už se zřejmě jeho stav nezlepší. Má za sebou plodná léta, stáří přišlo nečekaně, se slabostí nikdo nepočítal. Vypadalo to, že se pacient chce každou chvíli zvednout, utéct, zařvat: „Dost!“ Ale ani jednou to neudělal, jen tak laskavě a jemně mlaskal a vlhčil si ret, aby řekl, že s ponížením své existence nesouhlasí. Nejhorší na tom bylo, že chtěl po mně odpověď. Podpořil jsem jej a otevřel před ním možnosti – a ve všech jsem mu slíbil blízkost.
Další pacientka, to byla paní Herečka. A to taková, že když onemocněla a její představení se rušila, vznikaly pořadníky na vstupenky jednotlivých plánovaných představení. Musí se přece vrátit! Nemůže přestat! To snad i nebe ví?! O tom byla přesvědčena i ona sama. Nemůže přece jen tak skončit. Taková kariéra! Hrála ale sebe, nehrála roli – a jak ve své roli hraje člověk sebe, pak se vydává do osudu své postavy a s její tragédií píše svou. Sečetly se všechny choroby a naše malá nemocnice byla tou poslední v řadě těch, kterými prošla.
Tykáme si. Kdysi mě učila mluvit. A tak mi na rozloučenou, den před odchodem domů, řekla: „Víš, já jsem poznala, že se musím smířit se skutečností. Hrát nebudu. A přijmout to – to je ti taková úleva!“ A k tomu jsem ani nic říkat nemusel. Za čas jsem zatelefonoval dceři, jakpak se mají. Odpověděla: „Děti si zvykají na novou babičku.“
Třetí pacientka, to je historička. Vydupala v lepších letech ze země rekonstrukci mariánské svatyně, vrátila jí barokní lesk – a to tak, že ji někteří kolegové kritizují, jiní chválí. Sama však chodila nejprve o hůlce, pak o berlích a nakonec jezdila na vozíčku. Dnes je trvale na loži. A na tom lůžku má stále připravené latinské texty, navrch leží rukopisy knih, recenzní výtisky – a pracuje. Svět duchovní i fyzický promýšlí od jedné strany na druhou. Zbožně přijímá Tělo Páně, protože vždycky očekávala zázrak. Přece musí chodit! Na rozloučenou mi vytepala do duše svoji prosbu: „Já musím chodit! Nikdy se nesmířím, takhle to být nemá a nesmí. Nevzdám se!“ A její boj pokračuje dále. Píše mi a očekává každotýdenní poznámky k výkladu Písma svatého. Co jsem na to řekl? Nemusel jsem sice říkat nic – ale já jí to schválil. Stojím za ní!
A vždycky schvaluji to, co člověku zachovává důstojnost, o co se opírá a na čem staví. Pomáhám to s pacientovým svolením v modlitbě přednést před Boží tvář – protože ten tomu všemu nejlépe rozumí.
