Když se Zdeněk Jančařík nechal v roce 1986 pokřtít a rozhodl se pro kněžství, znamenalo to pro něj mimo jiné rozkol s rodiči, se kterými se následujících šest let neviděl. Cesta k samotnému křtu ale nebyla vůbec tak přímá, jak by se mohlo zdát. Salesiánský kněz o tom vypráví pro podcast Příběhy bez filtru. Jaké pro něj bylo dospívání v době komunismu? Proč už od dob, kdy mu na základní škole spolužák věnoval Nový zákon, neustále hledal Boha? A jak ho zkušenost s vyvoláním ducha zemřelého přivedla na cestu modlitby?
Zdeněk Jančařík dnes působí jako salesiánský kněz v Brně-Žabovřeskách, je překladatelem, pedagogem a autorem řady knih – například o turínském plátnu, životě Ludmily Javorové nebo duchovní proměně Terezie z Lisieux. „Já jsem zkoumal, bádal, hledal jsem Ježíše… nejdřív tedy v Novém zákoně. Přibližoval jsem se po špičkách od svého útlého mládí k Bohu a potom teprve k církvi. Je asi lepší, když je ta cesta delší, člověk pak není tolik překvapený z církve, z různých jejích temných stránek. Do kostela jsem začal chodit až později a nechodil jsem moc pravidelně. V osmnácti to byli jezuité v Brně, potom jsem se zase na čas zaběhl, protože jsem v Praze potkal velmi nevěřící kamarády. Byly to takové vlny a vlnky,“ vypráví Zdeněk Jančařík s tím, že jeden ze zmíněných kamarádů potom emigroval. Byl to pro něj hlavní důvod, proč se znovu obrátil ke katolické církvi?
Dobré síly člověk nevyvolá lusknutím prstu
„Ani ne tak emigrace mého kamaráda, spíš potřeba naplnit prázdnotu jak toho komunistického marasmu, tak uvnitř. Těsně předtím, než jsem konvertoval a opravdu se rozhodl pro Boha, jsem měl takovou spiritistickou seanci se spolužačkami na vysoké na kolejích. Jedna z nich nám totiž vykládala, že vyvolala ducha a že bychom to mohli zkusit. A ono se nám to povedlo. Pak jsem to zkoušel ještě dvakrát a naštěstí už bez úspěchu. Ale měl jsem takový blbý pocit, že dělám něco, co je divné, zvláštní, že si možná zahrávám se zlým duchem: tak jsem to uvnitř cítil. Ty dobré síly si člověk nevyvolá sám – anděla, Boha nebo Ježíše si člověk nepřivolá na lusknutí prstu. A protože koleje na Petřinách jsou blízko břevnovského kostela sv. Markéty, začal jsem tam chodit. Tam jsem potkal skvělého faráře Lojzu Kánského – a to už zapadl klíč do zámku.”
Zdeněk Jančařík dále vypráví o tom, že Boha hledal tak, že se chtěl modlit, ale nešlo to. „Páter Kánský uspořádal noční adoraci, tak jsem si vzal službu někdy o půlnoci a hodinu jsem klečel před eucharistií, i když jsem přesně nevěděl, co to je a co to dělám. Ale prosil jsem Boha, aby mi dal víru. S tím to podle mě souvisí nejsilněji – odcházel jsem z adorace s vírou, že už se nemodlím jenom do zdi nebo k nějakému temnému vesmíru, ale že tam je, že je tam On.“ Později přišlo rozhodnutí pro kněžství a křest. „S tou mojí konverzí souvisel postoj vzdoru vůči komunistické moci. Dnes je prvního máje a na ten den to vždycky bylo takové defilé mocipánů, už jsme byli opravdu tím režimem znechucení.Taky revolta vůči rodičům: utekl jsem z domu, zanechal jsem vysoké školy kvůli tomu, abych mohl do semináře. Byla to taková horečka konvertitovy noci.“
Za jakých okolností se Zdeněk Jančařík usmířil s rodiči? Co jako čerstvý konvertita říkal na kněžský seminář, který řídilo vedení dosazené komunisty? Jak se spolužáky prožívali revoluční rok 1989? Jak ho ovlivnilo setkání s Ludmilou Javorovou a proč si myslí, že by ženy měly v katolické církvi dostat větší prostor? Může jako šedesátník chápat mladé lidi, které vyučuje? Čím je pro jeho život důležitá Terezie z Lisieux a jakého papeže by přál církvi do následujících let? Také o tom je rozhovor se salesiánem Zdeňkem Jančaříkem, jehož část si můžete poslechnout v podcastových aplikacích.
Autorka: Anežka Wiewiorková
