Proč jsme skeptičtí k dobrým koncům? Často se raději smíříme s představou světa, kde vítězí bolest a smutek, než bychom uvěřili příběhu, který končí radostí. Evangelijní vyprávění o vzkříšení přitom naznačují něco jiného: pravdivý příběh nemusí být bez bolesti, ale naděje v něm nakonec vítězí. „Radost z té nádhery bude větší o každou jizvu, kterou si neseme.“
Několikrát se mi stalo, že jsem viděl film, který se mi hodně líbil… jenže kritici to viděli úplně jinak. Film označili za naivní, prvoplánový, kýčovitý atd. Nekladu si nárok hodnotit filmy, všiml jsem si ale, že filmy s dobrým koncem bývají recenzenty hodnoceny většinou negativně – a opačně. Smutný film bývá vnímán jako přitakání smutné realitě života, ve kterém žijeme.
V podobném duchu se někdy díváme na celý svět. Přestáváme věřit, že věci se mohou pohnout k lepšímu. Více nás zajímá každá pikantnost či špatná zpráva než pozitivní poselství oslavující život. Přijali jsme přesvědčení, že happy endy patří jen do pohádek a že skutečná realita je mnohem horší. Možná jsme v životě poznali, že je třeba se obrnit vůči druhým, abychom sami nebyli zraněni. Ale jak toto zapadá do příběhu vzkříšení? Není právě vzkříšení další happy end, který se sice dobře čte, ale realita podle nás funguje úplně jinak?
Podívejme se na to, jak na Ježíšovo vzkříšení reagovali jeho nejbližší poté, co jim ženy donesly zprávu o prázdném hrobu:
Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. (Mt 28,16–17)
Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. (Mk 16,11)
Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. (Lk 24,10–11)
Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (J 20,27)
Ve všech čtyřech evangeliích vidíme spíše skepsi, nedůvěru a pochybnosti. Přečtěme si ještě následující text:
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. (Mk 8,31–32)
Marek zaznamenává, že Ježíš učil o svém vzkříšení (dokonce na třech místech) a ještě dodává, že o tom mluvil otevřeně. Přes tato jeho slova však učedníci pochybují a nevěří. V jejich myslích zvítězila malomyslnost a skepse. Svědectví žen jim připadá podezřelé, snad naivní, příliš krásné na to, aby bylo pravdivé. Dokonce ani ženy, které našly prázdný hrob, nešly ke hrobu proto, aby se přesvědčily o vzkříšení. Nesly vonné masti, chtěly Ježíšovo tělo pomazat a vůbec nepředpokládaly, že by se jeho zaslíbení mohlo naplnit. Proč?
Vždyť tři roky chodili s Ježíšem, slyšeli ho mluvit o tom, co se stane po ukřižování, měli zkušenost s tím, že Ježíš vzkřísil Lazara. Jakkoli je tedy vzkříšení neobvyklé, měli s ním i osobní zkušenost! Jinými slovy znali fakta, dokonce fakta prožili, ale ani to je nepřesvědčilo.
Nemyslím si, že důvodem jejich skepse byl psychologický profil učedníků, tedy že se setkalo „11 bytostných pesimistů“. Problém byl v tom, že temná realita zastínila jejich schopnost vidět věci z Boží perspektivy. Zdůrazňuji: vidět realitu z Boží perspektivy, nikoli vidět svět narůžovo. Ukážu to na příběhu Joni Eareckson:
Když bylo Joni 17, utrpěla úraz a od krku dolů ochrnula. Díky svému úrazu narazila každou neděli na následující problém: součástí liturgie sboru, kam chodila, bylo, že kněz vyzval přítomné, aby poklekli k modlitbě. Udělali to všichni kromě Joni. „Když všichni klečeli, rozhodně jsem budila pozornost. A nemohla jsem zadržet slzy,“ vzpomíná Joni. Neplakala sebelítostí, plakala proto, že pohled na lidi klečící před Bohem byl nesmírně krásný. Byl to obraz nebe. Pak plakala ještě víc při pomyšlení: „Jak se svými zkroucenými, ohnutými prsty, atrofovanými svaly, zdeformovanými koleny a bez citu od ramen dolů budu mít jednoho dne nové tělo, lehké. Budu moci skákat, kopat, cvičit aerobik… a budu moci pokleknout u Ježíšových nohou.“
Problém učedníků spočíval v tom, že najednou viděli pouze realitu vezdejšího života, a nikoli tu skutečnost, kterou popisuje Joni. Pokud ale víme, že tento svět, toto tělo a tento život nejsou to jediné, co kdy budeme mít, že jednoho dne budeme mít život dokonalý, jsme paradoxně najednou schopni začít opravdu žít. Naše největší životní úzkosti nás přestanou svazovat, budeme schopni projevit odvahu a podstoupit riziko. Dokážeme čelit i těm nejhorším věcem s nadějí, že naše trápení jednou skončí.
Když se Ježíš po vzkříšení ukazuje učedníkům, ukazuje jim své jizvy. Proč byl pohled na jeho jizvy tak důležitý? Když učedníci viděli Ježíše bez jizev, představovali si sebe jako budoucí příslušníky jakéhosi nebeského parlamentu. Když ho ale spatřili s jizvami, začali si uvědomovat, že by něco podobného mohlo potkat i je. A když ho viděli vzkříšeného s jizvami, poznali, že právě ty jizvy, které Ježíši zkazily život, ve skutečnosti zachránily život jim.
Totéž se může stát i s naší vlastní bolestí a naším smutkem. Jednou poznáme, že to nejhorší, co nás kdy potkalo, ve skutečnosti jen umocnilo naši konečnou radost. Radost z té nádherné skutečnosti bude větší o každou jizvu, kterou si dnes neseme. Pokud uvěříme zprávě o vzkříšení, tedy tomu, že smrt nemá poslední slovo, život pro nás přestane být traumatizujícím bojem o přežití a zabezpečení se. Staneme se svobodnými.
Možná si nyní někdo pomyslí, že je to sice krásné, ale život takto jednoduše nefunguje. Filmoví kritici by možná strhali i příběh o vzkříšení jako nerealistický. Jenže nebyl to nikdo menší než J. R. R. Tolkien, který se proti takovému skeptickému přístupu ohradil. Tolkien tvrdil, že příběhy se šťastným koncem v žádném případě neunikají z reality. Píše, že právě pro ty nejuspokojivější příběhy je typická tzv. eukatastrofa. Co tím myslí?
Radost ze šťastného konce podle Tolkiena nemá nic společného s únikem nebo popíráním reality. Nepopírá existenci smutku ani nezdaru. Právě smutek a nezdar jsou nutné k tomu, abychom mohli naplno prožít radost z osvobození. Příběh eukatastrofy však popírá konečnou a definitivní porážku, navzdory mnoha zdánlivým důkazům o ní. Právě v tom spočívá evangelium, dobrá zpráva, která přináší prchavý záblesk radosti přesahující hranice tohoto světa.
Tolkien dále argumentuje, že lidé cítí, že tyto příběhy odkazují k nějaké hlubší základní skutečnosti. I když je svět plný nebezpečí, bolesti, žalu a tragédií, věci mají svůj smysl, protože existuje rozdíl mezi dobrem a zlem, a nakonec dojde ke konečné porážce zla a k vítězství nad smrtí. Ještě jednou Tolkienovými slovy:
„Vzkříšení je eukatastrofou příběhu Kristova vtělení. Tento příběh začíná i končí radostí. O žádné legendě, která kdy byla vyprávěna, lidé později nezjistili, že je vlastně pravdivá. Díky skutečnosti, že Ježíš byl vzkříšen, může změnit i náš život.“
Teolog Robert Jenson napsal, že naše kultura se ocitla v krizi, protože moderní svět ztratil svůj příběh. Kdysi jsme věřili, že svět a život mají smysl, že existuje něco, pro co stojí za to žít, a měli jsme naději, že utrpení světa má nějaké řešení. Dnes mnozí tvrdí, že toto už neplatí. Jenže zvěst o vzkříšení říká něco úplně jiného. Jak píše apoštol Pavel v 1. Korintským 15,54: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství.“ Vzkříšením se naše porážka stává vítězstvím, naše slabost silou a naše bolest radostí.
