Stěhování. Vyklízení. Těžká břemena. Takový nápis stál jasně modrým zřetelným písmem na plachtě Avie projíždějící na zelenou jednou velkou městskou křižovatkou. Stála jsem zamyšleně na přechodu a hlavou mi táhlo kdovíco. Jak kolem mne projížděla písmenka, automaticky jsem je četla. Trhla jsem sebou. Těžká břemena? Někdo zbavuje lidi těžkých břemen? Moje srdce ve mně úplně poskočilo. To by se mi asi hodilo.
Pak blikla zelená a musela jsem rychle vykročit na přechod, abych to stihla. Na druhé straně silnice jsem se zase mohla soustředit na své myšlenky. Proč mě to tak zaujalo? Vždyť se přece mám docela dobře. Nic zase tak hrozného se mi neděje. Nebo snad ano? Proč moje podvědomí zareagovalo tak jasně a živě při přečtení nápisu těžká břemena? Možná bych měla vzít vážně své nevědomé reakce a přestat je podceňovat.
Musela jsem si přiznat, že ano, že opravdu cítím tíži. Spousta situací, které jsem dřív běžně zvládala bez povšimnutí, mi nyní připadá obtížná. V noci se budím a v hlavě mi straší chumel myšlenek, které potřebují vyřešit, a já nevím, jak to udělat. Nemohu pak dlouho znovu usnout. Myslím na práci, jak to zvládnout, co dělat ještě lépe a co dobře nedělám.
Dost často je mi zima. Nosím v průměru o svetr víc. Ráda se raduju z maličkostí a pořád si jich všímám, ale k radosti si musím dát pokyn, už to nejde samo jako dřív. Pokouším se nepředstavovat si ty lidi, co padli na Ukrajině v armádách obou stran, ale nedokážu se přimět denně nesledovat konkrétní počty ztrát a postup bojů. Nejsem tak chytrá, abych rozuměla všemu, co se nyní děje v Americe, a dokázala to správně prozíravě zhodnotit. Dobře mi z toho však není a trochu se bojím, kam se to bude celé vyvíjet.
Víc než dřív se uchyluju do samoty a ticha. Trochu hůř se soustředím. Cítím se víc a dřív unavená. Nic mě nebolí, ale mám pocit, jako by všechno chtělo. Neuměla bych říct, co mi je, protože mi vlastně nic není. Jen jsem v rozpacích, když mi někdo položí tu známou otázku: Jak se máš? A je zjevné, že by opravdu rád věděl, jak se mám. Chvíli mlčím, protože si nejsem jistá, co bych tak měla říci. Pak přiznám, že se mám vlastně dobře, jenom to dá fušku.
Kráčela jsem parkem a koukala na mraky. Schylovalo se k dešti. Opakovala jsem si text z plachty náklaďáku, abych ho nezapomněla. Připadal mi jako důležité poselství, které jsem měla dnes v poledne přijmout. Stěhování. Vyklízení. Těžká břemena. Myslela jsem na svá břemena a odvážila jsem se připustit, že je asi mám. Dovolila jsem si sama pro sebe nazvat tu tíži, kterou prožívám, těžkým břemenem.
Co na tom, že dřív jsem možná vlekla břemena ještě těžší. Dnes už to z nějakého důvodu tak dobře nedokážu. Dokud si člověk nepojmenuje, co mu je, těžko může něco začít řešit. Neví, co by řešil. Během polední procházky svá břemena nevyřeším, ale ujistila jsem se, že je nesu. To je dobře. Možná bude čas stěhování a vyklízení.
