Dnešní Glosu jsem psal 6. prosince, na svátek svatého Mikuláše. Nepsal jsem ale o něm, i když postava biskupa Mikuláše z Myry by si nějakou vzpomínku určitě zasloužila. Mně zaujala Marie Terezie, respektive její čin datovaný 6. prosincem roku sedmnáctistého sedmdesátého čtvrtého. Tehdy vydala tato rakousko-uherská panovnice Všeobecný školní řád.
Mnohý školák by na ten den vyvěsil černou vlajku, protože mezi lidmi žije představa, že tenkrát vznikla dětem povinnost chodit do školy. Tak tomu ale nebylo. Marie Terezie žádnou takovou povinnost nezřídila, ona se jen snažila vytvořit dětskému vzdělávání co možná nejlepší podmínky a nabídnout je všem dětem, nejen těm z vyšších společenských vrstev. Na druhou stranu ovšem vyjádřila, že „by ráda viděla, kdyby rodičové svých dětí ve věku od šesti do dvanácti let do škol posílali.“ No, kdo by takovému přání panovnice s radostí nevyhověl, že?
Školní systém postupně vyrostl až do podoby povinné školní docházky, která pozvedla úroveň vzdělanosti v mocnářství a umožnila rozvoj řemesel a průmyslu. Podobně tomu bylo i v jiných evropských zemích. Jako Evropané tedy máme být na co hrdí. Děti našich předků, a to ze všech společenských vrstev, nevyrůstaly jako dříví v lese, ale získávaly dostatek poznatků potřebných k řádnému životu a k rozvoji společnosti.
Jenomže: Bylo to v ostatních částech světa s veřejnými školami horší? V Číně zakládal první školy otevřené všem zájemcům o vzdělání už Konfucius, žijící na přelomu šestého a pátého století před naším letopočtem. A v prostředí židovském, které tvoří jeden z kořenů evropské kultury a civilizace, tomu bylo podobně, i když vzdělávání dětí tu bylo samozřejmostí mnohem, mnohem dříve! Zůstávalo ale poměrně dlouho úkolem rodičů, zejména otců.
Tak je to zakotveno už v Tóře, kde je psáno: „Tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat….“ Obecné školy se pak objevují výrazně později, až v době babylonského zajetí, tedy velmi zhruba v době zmíněného Konfucia. Vznikají jako součást života synagogy, a zůstávají i po návratu do země otců. Povinnou školní docházku dětí starší šesti let do obecních škol máme v židovském prostředí doloženu už od prvního století našeho letopočtu, tedy podstatně dříve, než tomu bylo v osvícené Evropě.
Ve všech případech, které zmiňuji, se ale jednalo především o školy náboženské. Ne že by byly méněcenné, dávaly dětem do života mnoho. Není od věci uvědomit si, že Ježíšovi učedníci, ti nevzdělaní rybáři, jak rádi říkáváme, zvládali kromě svého řemesla minimálně tři jazyky (aramejštinu, hebrejštinu a řečtinu) a měli i značné znalosti řady dalších oborů, zejména historie a etiky. Křesťanství ale posunulo celé vzdělávání ještě o kus dál. Církev si byla vědoma Kristových slov: „Pohleďte na nebeské ptactvo…“ nebo „Podívejte se na polní lilie…“. Pochopila, že přírodní skutečnosti vypovídají mnoho o svém původci, a že je velmi žádoucí přírodní jevy studovat. Navzdory různým konzervativním excesům tak ve skutečnosti otevřela cestu přírodním vědám v měřítku, jakého se jiné kulturní oblasti v odpovídající době zdaleka nedobraly.
I v přírodních vědách ale původně šlo o poznávání Hospodina, jak k tomu vyzývaly už starozákonní texty, například prorok Ozeáš: „Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat.“ Pokládám za prospěšné na tento rozměr poznání nezapomínat. Pomůže nám vnímat existenci absolutní pravdy, kterou sice nejsme schopni poznat plně, jejíž existenci ale potřebujeme vnímat, abychom se nepropadli do beznadějného a nesmyslného relativismu. Ona totiž skutečně existuje, bez ohledu na to, jestli v ni věříme, nebo ne.
Za Rádio 7: Petr Raus
