Po čtyřiceti letech ve službě církvi končím. Pracoval jsem na čtyřech místech a všude jsem byl rád. A všude bych rád něco změnil. Skutečností je, že jsem se jistě změnil jen já. Ve své církvi jsem byl a zůstávám spokojen, ale mnoha věcem ani po létech nerozumím a přeji svým nástupcům, aby žili v jiných poměrech.
Kazatelé a faráři jsou spotřebním zbožím. Ano, přicházejí z Boží milosti, jsou tedy zbožím. Mohou se sice usadit na místě, kam přišli, anebo nikdy neodejít z místa, kde vyrostli, dozráli a převzali kazatelský úřad. A nakonec na tom místě umřou. Na tom není nic špatného, jen to trochu nesedí do toho evangelia, kde se pořád někde chodí. Až na samotný kraj světa. Však to tak měl Ježíš a měli to tak i jeho učedníci a apoštolové. A navíc, každý z nás, služebníků evangelia, je jiný a má jiné obdarování. Tím, že zůstane jen při jednom, se sice upevňuje komunita, ale výrazně omezuje rozmanitost a všestrannost.
I tomu faráři a kazateli to škodí. Naučí se nevynikat, splyne s komunitou a některé věci přejme bez řečí. Z evangelia se stane jízdní řád, záleží pak na nepodstatných věcech v tom koloběhu církevního roku a z kázání je cukrování hrdliček na kostelní věži. A nakonec i hmotně, je závislý na svých farnících a ti mají z peněz semafor – dobře, či zle.
Škodí to duchovnímu i osobnostně. Nic nového se nenaučí a nerozvine celé své obdarování. Dělá jen to, co se sluší. Možná to neuškodí dětem – myslím-li na duchovního s rodinou – ty mají jistý domov a přátelství, které potřebují pro svůj růst. Složité to bývá pro manželku duchovního, protože se na dalším místě musí ohlížet po novém zaměstnání. Pryč jsou ty doby, kdy si sbor přál, aby manželka zůstala v domácnosti a její potřeby zalepili místní nějakou dohodou o provedení práce, která však nešla uplatnit pro důchodové zabezpečení. Emancipované manželky tento stav rázně a správně ukončily. Měly své řemeslo a svou práci. Jde totiž o ně.
Přeji všem kolegům, aby své postavení zvládli. Přeji všem domácnostem schopnost vzájemné dohody. Myslím na celé rodiny, aby zvládly jistou verzi celibátu, jíž se celá rodina svěřuje do Boží milosti.
Zajímavé je, že podobně jsou na tom stále rodiny velvyslanců. Paní velvyslancová těžko hledá práci v místě služby svého muže. A pak, jsou místa, kde to může být velice výrazné bezpečnostní riziko pro diplomatickou misi. A jak svět vypadá, jistý si člověk není ani v demokratické zemi. Má sedět doma? Ale to jí není k ničemu, pokud jde o důchodové zabezpečení. A navíc, vezměte si, že v té rodině elitního diplomata může být postižené dítě…
Podobně je na tom manžel ženy, která je v diplomatické službě. Mandát je podle diplomatického zvyku časově omezený. Partner či partnerka diplomata se svým velvyslancem nesmí sloužit v jednom týmu, nemůže být podřízená či podřízený v úřadě, který řídí partner. A že by měl či měla oficiální místo, když je po všech stránkách dobré, že stát reprezentuje úplný pár, to také není možné. Vzpomeňte, jak jsme před pár lety kličkovali, když někdo nahlas řekl, že manželka prezidenta nemá žádné oficiální postavení ve službě svého muže. Nejsou na ní peníze v rozpočtu…
A tak se ze všech těch důvodů zdá nejlepším, když velvyslanecký post nese celibátní osobnost. Pokud se s tím nespokojíme, budeme muset řešit velké téma ve výkonné politice – a tím je rodina. Budeme se muset porozhlédnout po světě, jak to mají jiní, a poučit se ze špatných i dobrých příkladů.
