Právě skončené volby do Evropského parlamentu ukázaly, že v Česku i jinde v Evropě nedochází k ústupu proti-evropských, populistických a neofašistických stran, uskupení i jednotlivců. Ať už je vize těchto stran jakkoliv temná a v řadě ohledů nebezpečná vzhledem k budoucnosti Evropy, je třeba rozhodně konstatovat, že římskokatolická církev v Evropě se nejpozději od dob Druhého vatikánského koncilu postavila vahou společenství Božích dětí plně na stranu zastupitelské demokracie a hodnot, které jsou pro Evropu tradiční, typické a nutné k jejímu přežití.
Všechny ty marné pokusy navrátit v některých evropských státech vládu králi nebo císaři byly v posledním desetiletí nahrazeny pokusy vrhnout Evropu a její jednotlivé členské státy do rukou zatím ještě soft-diktátorů, satrapů orientálního střihu, kteří by rádi znovu rozparcelovali evropský kontinent na státy, které spolu budou v nejkrajnějším a nutném případě spolupracovat maximálně v ekonomické oblasti. Mezi řadou mých přátel, kteří ještě zůstali žít v Česku, zavládla obava, zda se podobné volební, a tedy i životní preference občanů, nepromítnou i do budoucích českých voleb do poslanecké sněmovny, do Senátu a do obecních zastupitelstev. Počet zemí a regionů Evropy, kam by šlo ještě odejít, klesá, a ani v Česku se nezdá, že by extrémní a extremistické názory některých občanů, politiků a politických prodavačů strachu ubývaly.
Vždycky jsem si myslel, že člověk, který vstoupil křtem do nové podoby života a učinil Krista hybnou silou své bytosti, se bude snažit jít v jeho šlépějích. Nezdá se, že by Ježíš, jeho učedníci a křesťané prvních staletí potřebovali pro svůj duchovní život extrémní prostředí, charakterizované touhou po izolovanosti, odporem ke světu a nesnášenlivostí vůči druhým v různých oblastech lidského života. Naopak, Kristův vykupitelský příběh tak, jak nám o něm vyprávějí evangelia, je podstatným způsobem univerzální a dokáže promlouvat k lidem všech možných kultur, národů, jazyků, tradic, zvyklostí a civilizačních okruhů. Pestrost lidské společnosti je tím, co umožňuje Božímu slovu vtělovat se do všednodenního života lidí celé planety.
Křesťan není cizincem pro ostatní kultury a země, které jsou v jeho dosahu. Je cizincem pro tento svět – svět lidského sobectví, násilí, otroctví, zneužívání, okrádání lidí navzájem. Je cizincem pro systém, který je přímo úměrný tomu, co na světě kritizoval sám Pán. Křesťanům by tedy mělo být cizí všechno, čím se populistické a neofašistické ideje, kryjící se dnes s tyranským režimem Putinova Ruska a dalšími podobnými režimy, skoro do detailů, chlubí jako svým originálním politickým programem. Není možné nenávidět a kouskovat Evropu, stát v cestě naší společné budoucnosti, a přitom vysedávat v prvních lavicích kostelů. Není možné se tvářit jako Ježíšův milovaný učedník Jan, a přitom volit politická uskupení a jednotlivce, pro které je křesťanská Evropa a to, čím se ještě propisuje do našich životů, stejně abstraktní a nesmyslný pojem jako svoboda, lidská práva a nedotknutelná důstojnost každého jednoho lidského života od jeho počátku po jeho konec.
Moji přátelé z Evropy se pár dní po volbách podivovali, jak špatně to u nás zase dopadlo. Vzpomněl jsem si při tom na slova mého přítele, římskokatolického faráře, že lidé ve farnosti, kde pár let působil, volili majoritně populistické strany a dokonce i komunisty, a za mesiáše, který se jich zastane pokaždé, když se jim děje bezpráví, považovali minulého pana prezidenta. Dokážu pochopit rozčarování lidí ze správy věcí veřejných, která je po roce 1989 napříč politickými uskupeními spíš neradostná. Rozumím, že člověk, kterému se nějakým způsobem nedaří, je v krizi, je smutný, cítí se nepotřebný a nevyslyšený, hledá způsoby, jak by i on mohl radikálně změnit prostředí, v němž žije. Radikální proměny však vždycky vedly ke koncentrákům, k lágrům, k drátům na hranicích, k pronásledování, k ostrakizaci, k náboženské nesvobodě a nakonec i k ponížení církví, které se hlasem svých nejlepších mužů a žen proti extremismu vždycky vymezovaly.
Radikální proměnu všeho ve všem nám nejen nabízí, ale také nám v ní pomáhá náš Pán, Ježíš. Ta radikální proměna se netýká podoby tohoto světa ani dosazení diktátorů na trůn, i kdyby se ten trůn tvářil sebevíc jako křesťanství nakloněný. Ta proměna se týká našich životů a našeho hodnotového nastavení. Pokud ještě počítáme s Bohem, který je sám láska, dobro, spravedlnost a krása, jen těžko za něj můžeme skrze své volební právo dosazovat hochštaplery, kteří jsou jen podomními prodejci instantního štěstí, které se rozplyne v pomyslném talíři ještě dřív, než se do něj dostane. Naše práce na Božím království v nás a mezi námi musí být nesena tím, kdo je Ježíš a co po nás chce. Svoboda, demokracie, lidská práva a solidarita jedněch s druhými jsou tím, k čemu by nás ona radikální proměna života měla nasměrovat. Ježíš v hnědé nebo rudé košili vyřvávající po schůzích a slibující hory doly je děsivý obraz. Uvažme to a nechme v Evropě zaznít evangelium skrze myšlenky a práci, které bychom se odvážili položit na oltář.
