V době, kdy se vyostřovaly vztahy mezi Izraelem a Íránem a země si navzájem vyhrožovaly odvetou, strávila v jedné z nich několik dní naše pisatelka Marie Kolářová. Jak na ni působily tamní přísné restrikce a jak je vnímají běžní obyvatelé? To popisuje ve svém článku.
Íránský režim je neblaze proslulý porušováním lidských a politických práv, a čas od času je dokonce schopný odsoudit politické odpůrce k trestu smrti. Aktuálně se zařadil ke spojencům Ruska a Číny. Za jednoho ze svých největších nepřátel dlouhodobě považuje Izrael. V posledních pár týdnech se navíc napjatý vztah mezi těmito státy ještě více vyhrotil. Cestu do Íránu jsem proto pečlivě zvažovala. Nikoliv kvůli obavám o bezpečnost, ale uvažovala jsem spíše, zda má vůbec smysl navštěvovat (a tím pádem v jistém smyslu podporovat) země tohoto typu. Na otázky, které přede mnou postupně vyvstávaly, jsem si nakonec odpověděla, že necestuji jen kvůli památkám, ale ráda bych se osobně seznámila s každodenní íránskou realitou a doufala jsem, že budu mít i možnost pohovořit s místními obyvateli a udělat si na tamější situaci vlastní názor.
Letadlo dosedá na přistávací plochu. Ženy vytahují z příručních zavazadel šátky a šály a přehazují si je přes hlavu. Za chvíli opustíme palubu a vstoupíme do teheránské letištní haly. Bez zahalených vlasů se v Íránu nemůže žádná žena objevit na veřejnosti. Přísnost policie při vymáhání této povinnosti závisí na momentálním rozpoložení a pohybuje se v nepředvídatelné sinusoidě, přičemž zvláště cizincům se těžko odhaduje, na kterém bodě křivky se momentální nálada právě nachází. Nechci zbytečně provokovat, a snažím se proto většinu vlasů schovat. Tenký šátek mě ale moc neposlouchá. Další členka naší skupiny postupuje s větší důsledností a šátek si pevně utáhne.
Naše odhodlání dodržovat hidžábové předpisy vzápětí zaujme cestující v metru. Jeden z nich se ke mně obrátí s vysvětlením (určeným především pro moji spolucestující) a tvrdí, že není třeba šátek tolik utahovat. Ženy v Íránu jsou přece svobodné. Pomyslím si svoje. Kromě povinného hidžábu totiž není ženám dovoleno ani žádné oblečení zdůrazňující postavu a bez ohledu na venkovní teplotu jsou nezbytné rovněž dlouhé rukávy. Rozhodně nehodlám být ortodoxnější než místní ženy. Rozhlížím se a vidím šátky nedbale přehozené, až se divím, jak se jim vůbec daří udržet na hlavě. Dokonce zaznamenám i odvážné dívky bez šátku. Zpravidla mají dlouhý šál přes ramena, který v případně nutnosti přesunou přes vlasy. Upravím si šátek po jejich způsobu.
Naše cesta směřuje ke starobylým památkám na jihu Íránu. Kromě nich se můj zájem soustředí také na poměry, které v zemi panují, a na život běžných obyvatel. Íránci jsou velmi přátelští. Během návštěv několika měst od nich nesčetněkrát padl dotaz, odkud jsme. Mnohokrát jsme se s místními fotili. Někteří zdejší obyvatelé se rozhovořili i více. Mezi městy, kterými jsme procházeli, představují Isfahán a Qom zřejmě nejvýraznější protipóly, a použiji proto jejich atmosféru jako ilustraci mnoha podob íránské společnosti.
Uvolněný Isfahán
Isfahán patří mezi nejkrásnější íránská města. Honosí se obrovským náměstím Naqš-e džahán (náměstí Obrazu světa), prostorným bulvárem, několika paláci a parky či charakteristickým mosty přes řeku, z nichž nejznámější se nazývá Most 33 oblouků. Kromě několika honosných mešit můžeme navštívit též arménskou katedrálu Vank. Městu vládne uvolněný styl. Poprvé a naposled jsem spatřila jednu ženu v evropských letních šatech s krátkými rukávy a několik dívek na kolech, byť oblečených nikoliv v cyklistickém dresu, ale ve volném oblečení. Po setmění vyběhla do parku dokonce jedna běžkyně v legínách a sportovním tričku s čelenkou. Nápis na mikině mladé studentky, kterou jsem potkala v arménské katedrále, hrdě ohlašoval, že právě její generace zachrání planetu. Adekvátně k tomuto dress codu chyběl na její hlavě i šátek.
Pohodový Isfahán se vyznačoval vstřícnou bezkonfliktní atmosférou umocněnou slavením několikadenních svátků. Ani policisté, kteří napomínali dívku bez šátku, se netvářili kdovíjak přísně. Z gestikulace jsem pochopila, že se jim marně snaží vysvětlit, jak zbytečné je jejich přesvědčování, protože ona si zahalovat vlasy nechce. Opakovaně si nasazovala a sundávala kapuci. Policisté však trvali na svém. Vzápětí po jejich odjezdu stejně letěla kapuce z její hlavy okamžitě dolů. Na hlavním bulváru ke mně přistoupila mladá slečna a podala mi modrou růži se slovy: „You are so beautiful!“ (Jste tak krásná!). Nechápala jsem a jen jsem v údivu nevěřícně zírala. Rozpačitě jsem děkovala. Jsou okamžiky, kdy marně hledám adekvátní slova.
Duchovní Qom
Do Qomu, druhého nejposvátnějšího města Íránu (po Mašhadu), putují poutníci ke hrobce Fatimy Masumeh, dcery Músá al-Kázima – sedmého imáma z dvanáctky imámů uznávaných šíitským islámem. V centru města, kde se nachází hrobka a svatyně, potkáváme prakticky výhradně ženy v čádoru (černý dlouhý splývavý oděv, který odhaluje pouze tvář). Vstup do posvátné svatyně je samozřejmě oddělen pro muže a ženy zvlášť. Zařadím se do davu čekajících žen a cítím se poněkud rozpačitě ve své krátké sportovní volné vestě a dlouhých outdoorových kalhotách. Jedna mladá muslimka se na mě povzbudivě usměje a vloží mi do ruky tři malé barevné bonbonky. Stejně jako ostatní ženy projdu osobní prohlídkou s vysvětlením, že se jedná o bezpečnostní opatření. K dotazu na mé vyznání, odpovídám, že jsem křesťanka. S tím není žádný problém, prosté konstatování. Vyfasuji barevný čádor, spíš tedy velký kus látky, a vyčkávám na průvodce.
Uvnitř areálu není možné brouzdat podle vlastního uvážení, ale pouze s průvodcem, který nám vysvětluje historii svatyně a též nás seznamuje se základními principy islámu. Zdůrazňuje pokoj, bratrství, solidaritu a také připomíná víru v jednoho Boha. Opakovaně zmiňuje, že pro islám je důležité pokojné soužití, přátelství a respekt. Nevymezuje se proti sunnitům, naopak – podle něj jsou si s šíity blízcí. Odmítavě se však vyjadřuje o wahhábismu, o němž tvrdí, že nemá s pravým islámem mnoho společného. Popisuje jej jako novodobou deformaci islámu. I další průvodci hovoří podobně, zazněly dokonce i nenápadné pochybnosti o smyslu přísných předpisů ohledně odívání.
Přes poněkud vizuálně uniformní (a pro někoho možná i lehce depresivní) pohled na ženy v černém místo samé vyzařovalo atmosféru podobnou jiným poutním místům, na čemž jsem se shodla i s dalším členem naší výpravy, též praktikujícím křesťanem. Muslimové sem přicházejí se svým modlitbami a z místa dýchá jeho duchovní rozměr.
Qom nebyl původně cílem naší cesty. Kvůli eskalaci konfliktu s Izraelem jsme však během pobytu raději pozměnili trasu a stočili se dříve zpět na sever pro případ, že by byl odlet znemožněn a museli bychom volit pozemní variantu. Neplánovaná zastávka se ale určitě vyplatila, protože nám přiblížila další rozměr země. Íránský teokratický režim paradoxně škodí i islámu samotnému, který je režimem využíván jako ideologie, a pod záminkou jeho ochrany jsou potlačovány základní svobody a politická práva. Pro upřímně věřící muslimy není režim oporou, jelikož jeho skutečným cílem je pouze upevnění vlastní moci.
Setkávání s domorodci
Íránci jsou milí a srdeční lidé. Rádi se s vámi zastaví alespoň s dotazem, odkud jste, a často i kvůli společné fotce. Bližší rozhovory záleží pochopitelně na jazykových dovednostech místních a též i ochotě, respektive odvaze mluvit o místních poměrech. Režim tvrdě potlačuje politickou opozici a čas od času se nezastaví ani před cizinci. Třeba jen proto, aby předvedl, že se nezalekne nikoho. Naivně halekat kritické názory na místní systém se cizincům skutečně nedoporučuje. Rozhovory proto začínají opatrně s úvodními zdvořilostními frázemi. Spíše jsem proto vyčkávala, co mi sdělí sami Íránci.
„Ano, jistě, protože tady nemají žádnou budoucnost,“ rezignovaně sdělila postarší žena, poté, co jsem jí nadšeně svěřovala svoje zážitky ze setkání s malými školačkami, které na svůj věk solidně vládly angličtinou. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak nechápavě se dívala jedna z nich, když jsem jí na její dotaz, jaký je můj oblíbený sport, odpovídala, že běh a jízda na kole. Povzdechla jsem si. Jo, to se jim těžko vysvětluje, když ony se tomu věnovat nemohou. Pro ně představuje srozumitelnou odpověď druh sportu, na jaký se ráda dívám v televizi. Trpce jsem v duchu zaskřípala zuby.
Zatímco se našinec raduje, jak je vše levné, pro místní je zde draho. Inflace opět poskočila a místní měna je neuvěřitelně znehodnocena. Pro představu: milión rijálů je asi 40 korun. Země s bohatými zásobami ropy a zemního plynu nedokáže zajistit prosperující ekonomiku. Režim má jiné priority, než podporovat hospodářský rozkvět.
Turisté do Íránu příliš nejezdí. Jak se svěřovali i další místní, celý svět se jich bojí, a proto sem nikdo nechce cestovat. Kvůli svému režimu a kvůli radikálním skupinám muslimů nemá země dobrou pověst. Lidé si spojují útoky islamistických fanatiků s touto zemí a vyhýbají se jí. Místní přitom většinově režim nepodporují. Prorežimní je spíše menšina, pro kterou spolupráce představuje výhody. Ostatní naopak ví, že se jedná o ideologii a propagandu, a zachovávají si odstup. Nenávistné výroky vůči Íráncům skutečně nejsou na místě, stejně jako obviňování z pasivity a neochoty více se politicky angažovat. Íránci loni bouřlivě demonstrovali. Režim je však zatím silnější. Několik stovek účastníků demonstrací bylo dokonce popraveno. Před pár dny byl k trestu smrti odsouzen disident a rapper Túmádž Sálí kvůli svým ostrým protirežimním postojům. Když jsem si během svého pobytu přečetla na sociálních sítích výrok: „Mrtvý Iránec, dobrý Iránec“, ráda bych se dotyčného zeptala, jestli myslel ty statečné bojovníky za svobodu, kteří za svůj boj zaplatili nejvyšší cenu.
Po návratu jsem si v novinách všimla fotky z propalestinské demonstrace v Teheránu. Shodou okolností jsem se právě ten den, kdy se měla demonstrace konat, pohybovala v centru města. Žádné demonstrace jsme nezaznamenali. Není vyloučeno, že se někde nějaká konala, ale rozhodně se nejednalo o masové akce, které by vládly městu. Ostatně, jak nám sdělil jeden z místních, Íránci si drží od Palestinců spíše odstup. Především proto, že nevěří vládě, nevěří tomu, co se vysílá v televizi. Nevyznají se příliš v situaci, ale apriori je vše, co vláda podporuje, podezřelé.
Můj obdiv patří statečným dívkám a ženám, které se nenechají zlomit a znovu a znovu hájí svoji svobodu v rámci svých omezených možností. Jsou první na ráně. Jen během našeho pobytu jsem jako reakci na narůstající eskalaci konfliktu s Izraelem zaznamenala – hádejte co?! Zpřísnění pravidel pro nošení hidžábu. Policisty v uniformách doprovázely příslušnice mravnostní policie a upozorňovaly ženy na nedbale uvázaný šátek. Hidžáb je povinný i během jízdy autem a řidiči hrozí na místní poměry vysoká pokuta, pokud žena nemá hidžáb. Kamery jsou všude a snímky z nich se vyhodnocují. Moc bych přála místním ženám a nejen jim, aby mohly žít ve svobodném světě a pokojně vyznávat svou víru, pokud jsou věřící. Při vzpomínce na ně se zadívám na modrou růži a tři malé barevné bonbonky.
