Je čas se sejít a začít promýšlet život církve na počátku 21. století, které, jak se zdá, chce v krutostech překonat století předcházející. Církve právě teď musí rozhodnout, co budou dělat, až po současných obětech informační ruské války dojde na oběti reálné.
Buča, Mariupol, Avdijivka. Z analýz lidí, kteří se v rámci euro-atlantického prostoru zabývají tím, co proti svobodnému světu rozpoutalo Putinovo Rusko, se zdá, že možná ještě dříve, než jsme si mysleli, přijde ruský svět k našim hranicím, aby se přes ně pokusil přejít, a zastavil se až v Berlíně. Přál bych si, aby demokratický svět zahnal Rusy domů, i když vím, že někteří lidé dávají nepokrytě najevo, že by jim příchod ruského způsobu života do prostoru střední a východní Evropy nevadil. Již delší dobu přemýšlím, co by v atmosféře blížícího se nebezpečí měla dělat církev, která má s totalitami všeho druhu tisícileté zkušenosti.
Nedělám si iluze, že tak jako v Rusku část pravoslavné církve, by se i u nás určitá množina obyvatel – a mezi nimi i křesťané – postavila na stranu potenciálních okupantů, s nimiž sdílí řadu nehumánních pohledů na strukturu a fungování společnosti. Jsem ale zároveň přesvědčený, že pokud se tento scénář naplní, budou to církve a další náboženské společnosti, které se prostřednictvím svých představitelů a věřících postaví na odpor i za cenu obětí nejvyšších.
Církve v zemích, do kterých vstoupil nepřítel, vždycky našly v krátkodobém i dlouhodobém hledisku způsoby, jak by život Božího společenství mohl běžet dál. Důležitější se mi ovšem zdá připomenout, že církve si v těchto hraničních situacích připomněly, k čemu je kdysi povolal Pán, k čemu je uschopnil a k čemu jim dal všechny možné dary, talenty a charismata. Doba krize se tak ukázala pro církev dobou úrodnou. Církev se obrodila, obnovila alespoň zčásti svoji mravní autoritu a skrze osudy mnoha statečných a novodobých mučedníků se stala opět atraktivní pro ty, kteří ji dříve vůbec nebrali v potaz.
Státy západní Evropy a ty země, které s námi souzní, teoreticky ví, jak nejlépe by se měly na možný válečný střet připravit. Bohužel se zdá, že dokud na jejich území nevstoupí noha ruského vojáka, kterému se zase nebude chtít domů, zůstanou přípravy na obranu jen na papíře. Církev by si však měla být vědoma, že musí být připravena vždy a za všech okolností být tam, kde je potřeba, a zvláště tam, kam se už nechce nikomu.
Je nás sice dohromady jen pár, ale čísla nejsou pro církev rozhodující. Církev má nést evangelium, útěchu a svátosti kamkoliv, kde tuší i jen jednoho jediného člověka. Na tak malou zemi, jako je Česko, stačí pár erudovaných lidí, aby v krátkém čase sesbírali všechno potřebné know-how, jak být k dispozici každému člověku vzhledem k jeho budoucímu životnímu statusu. Je potřeba promyslet nové formy křesťanské služby, zapojení těch členů Božího lidu, kteří chtějí pomáhat, a ustanovit k duchovní službě ženy, na kterých mnohá křesťanská společenství stojí už nyní.
Polsko, Česko a Maďarsko zrodilo ve 20. století mravní osobnosti, které dokázaly, že ani v době teroru se církev nesmí schovávat s Kristem někam do sklepa a tam si pro vlastní potěšení oprašovat dogmata a paragrafy církevního práva. Kardinál József Mindszenty, kardinál Josef Beran a kardinál Karol Wojtyła, abych jmenoval jen ty nejznámější, dosvědčili věrnost Bohu, církvi a svobodomyslné společnosti až k sebeobětování. Stali se vzorem občanského a duchovního vzdoru proti utlačovatelům, kteří bez ohledu na svoji ideologii chtěli zničit církev jako zdroj neutuchajícího odporu. V roce 1988 to pregnantně vyjádřil kardinál František Tomášek na adresu komunistů: „Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.“ Jeho slova si, prosím, často připomínejme.
Církev dokázala v nejtěžších časech i navzdory kolaboraci některých svých členů vytvořit záchrannou síť pro pronásledované a ostrakizované. Dílem Boží prozřetelnosti nechala jednat prorocké osobnosti tehdejší doby, které vybudovaly infrastrukturu církve podzemní, jež si mezi věřícími i nevěřícími lidmi vysloužila obdiv a úctu za fungující strategie, které silně připomínaly aktivismus a odhodlání církve prvotní. Ne všechny metody a způsoby by šly převzít pro to, co nás asi čeká. Řada věcí se však nemůže dít za pochodu, protože by to stálo lidské životy. Najděme v církvích a napříč církvemi, židovskými obcemi a ostatními náboženskými společnostmi už teď shodu na tom, co je třeba udělat hned teď, aby nás onen ruský zloděj nepřekvapil jako oněch pět pošetilých panen z Ježíšova podobenství (Matouš 25:1–13).
Ze zkušeností našich rodičů a prarodičů víme, jak těžké je se pokoušet o záchranu lidí, když nepřítel stojí za dveřmi. Nenechme se opít iluzemi, že to, co hrozí přijít, bude jiné než války předešlé. Jak vidno z ukrajinského bojiště, potřetí v řadě se rozhořela válka, která si v brutalitě Rusů nezadá s boji obou světových konfliktů 20. století.
Chceme-li být schopní pomoci těm nejpotřebnějším, kteří se sami bránit nemohou nebo neumí, je třeba vědět, o kolik lidí se jedná, kde žijí a co všechno lze pro jejich bezpečí a záchranu podniknout nyní. Jsme možná víc než ostatní národy hrdí na svoje kulturní, sakrální a umělecké památky, které jsou pro útočníka naopak bezcenné. Zvažme, co z toho, co nezničili nacisti a komunisti a co se do pokladnice našeho kulturního a uměleckého bohatství dostalo po roce 1989, chceme zachovat stůj co stůj. Zničit národní paměť, archivy a díla, která považujeme za symbol naší existence, bude – jak vidno na Ukrajině – prvořadým úkolem případných okupantů.
Církev by neměla být překvapená. Má celosvětově jednu z nejlepších diplomatických sítí. Bývá často informována jako první o tom, co se stalo v odlehlých oblastech a co se chystá. Nejde o strašení. I kdyby tahle příprava neměla na svědomí nic jiného, než že si uvědomíme svoji identitu, důstojnost a to, co jsme v rámci evropského společenství schopni obětovat, i to za to stojí.
Možná je načase přestat investovat čas, energii i prostředky do toho, co bych nazval teologicko-nostalgickou archeologií či psaním desátého článku o věci, která byla rozřešena už před osmdesáti lety. Je čas se sejít a začít promýšlet život církve na počátku 21. století, které, jak se zdá, chce v krutostech překonat století předcházející. Pro lásku k Bohu a člověku se církve právě teď musí rozhodnout, co budou dělat, až po současných obětech informační ruské války dojde na oběti reálné. Na ty, které jsme milovali. Na ty, které milujeme.
