Na úřadech práce prý stále častěji dochází ke konfliktu s klienty, kteří si přicházejí stěžovat na nedostatečnou výši svých důchodů. Celý život pracovali a vyměřený důchod jim teď nevystačí ani na týden.
Podivná situace. Co k ní povědět? Především, stěžují si na nepravém místě. Pokud byl důchod řádně vyměřen, úředník to nezmění, je třeba jít za poslancem svého obvodu, vyprovokovat změny na půdě parlamentu. A celospolečensky hledat řešení ještě na jiné úrovni, než je vyměření jednoho konkrétního důchodu.
Pravda, teď mluvím až o nějaké budoucí nápravě. Proč ale k takové situaci vůbec dochází? Protože lidem nestačí peníze. Je ovšem starou zkušeností, že peníze člověku nestačí nikdy. Ano, někdy se snad každý dostane do finanční tísně. Proč si ale v takovém případě jde stěžovat na úřad práce?
Protože podlehl ideologickému klamu, že důchod je zaslouženou odměnou za celoživotní práci. Není, odměnu za svoji práci už každý dostal ve své mzdě či platu. Důchod je plodem pojištění. Pokud ho někdo neplatil, důchod nemůže mít, kde by se ty peníze vzaly? Jistě, existuje tam určitá vzájemná solidarita penzistů, logicky ale pouze penzistů, tedy těch, kdo penzijní pojištění platili. Mezi nimi jde o pojistnou hru s pravděpodobností.
Snad jen na okraj drobná poznámka k té odměně za práci vyplacené ve mzdě či platu: Ani tady ve skutečnosti nejde o protiváhu práce, ač se to některé ideologie tak snaží vysvětlit. Jde tu o vyjádření hodnoty mé služby či mnou vyrobené věci, které od uživatele plodů své práce přijímám. Je to finanční vyjádření jeho zájmu o moji službu nebo věc. Pokud budu celý život vrtat díru do skály někde na odlehlém místě, prostě jen tak, strašně se nadřu, nikomu tím ale nijak neprospěji. Proč bych za to měl dostat plat či jinou odměnu? Že všude kolem nás dělá spousta lidí práci, o kterou ve výsledku nikdo nestojí a ostatní je musejí ze své práce nedobrovolně sponzorovat, je smutnou skutečností vyplývající ze stavu člověka, který si svoje věci prostě řádně uspořádat neumí. Nebo nechce.
Co nám k této situaci řekne Bible? O důchodech nic, nic takového biblická doba neznala. Tehdy to bylo jinak: „Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící,“ psal apoštol Pavel svému žáku a příteli Timoteovi. A pokud někdo rodinu neměl? „Čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ Strašně jednoduchý princip, který ale přitom neničí mezilidské vztahy, ani nepodporuje vychytralost. Potřebného podporovali ti, kteří ho dobře znali. Žádné anonymní přesouvání majetku, kterým by disponovali lidé z jakéhosi úřadu v hlavním městě. Toho, kdo měl druhé lidi rád a po celý život jim pomáhal, jeho okolí rádo podpořilo. Kdo byl celý život protiva a závistivec, podporu sháněl jen těžko.
Pokud by ale ono společenství skutečně žilo podle biblických principů, podpořilo by i takového člověka. Pán Bůh nedává odplatu, ale dary. „Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí.“ Očekává jen, že si přestaneme dělat iluze o nějakých svých právech a nárocích a s vděčností přijmeme jeho milosrdenství. Stejné postoje k lidem, kterým se jejich život nepodařil, očekává i od nás. Očekává, že tak budeme jednat z vděčnosti za milosrdenství, kterého se dostalo nám samotným. Státní systém hmotného zabezpečení tuto rovnováhu ruší. Najednou je už jedno, jak člověk žil, rozhoduje jediné: Kolik zaplatil na pojištění. To samozřejmě není bezvýznamná věc, milosrdenství a vzájemné lidské vztahy ale úplně eliminuje. A možná i ničí.
Za Rádio 7: Petr Raus
