„Jsme ve vesmíru sami? Podle vědců úplně špatná otázka.“ Tenhle titulek na mne vyskočil, když jsem si před pár dny procházel zprávy na Seznamu. Podtitul pak nabídl i vysvětlení: „Mnoho astronomů už nepřemýšlí o tom, jestli někde ve vesmíru existuje mimozemský život. Uvažují spíše o tom, kdy ho najdeme.“
Ředitelka Skotské královské observatoře v Edinburghu k tomu upozorňuje: „Žijeme v nekonečném vesmíru, s nekonečným množstvím hvězd a planet. A mnohým z nás je zřejmé, že nemůžeme být jediné inteligentní bytosti. Nyní máme technologie a schopnosti, abychom zodpověděli otázku, jestli jsme v kosmu sami.“ A citovaný článek dokonce připojuje informaci o exaktních stopách, směřujících ke kladné odpovědi na naši otázku: „Vesmírný dalekohled Jamese Webba americké vesmírné agentury NASA nedávno odhalil známky možného života mimo sluneční soustavu. Na planetě nazvané K2-18b, vzdálené od Země 120 světelných let, nalezl stopy molekuly dimethylsulfidu, organické sloučeniny, kterou produkují živé organismy. Planeta je podle astronomů v příznivé vzdálenosti od své hvězdy, aby na ní mohla být voda, tedy základ pro rozvoj života, jak ho známe na Zemi.“
I když s tou nekonečností vesmíru je to trošku složitější, sama jeho velikost odpověď nabízí: Ano, život ve vesmíru někde existovat musí, při takových rozměrech se už pravděpodobnost téměř blíží jistotě. Za jednoho předpokladu, totiž že vesmír je v zásadě homogenní. Že vlastnosti, které známe z prostoru, do kterého dohlédneme, má i na jiných místech.
Tady se už dotýkáme duchovního rozměru citované zprávy. Představa homogenního vesmíru vychází z přesvědčení o jeho jediném zdroji, ať už ho nazveme Velkým třeskem nebo Stvořitelem. Rozdíl mezi těmito dvěma obrazy počátku nám už příroda sama neposkytne, rozhodne přijetí nebo odmítnutí Zjevení. Božího zjevení.
Já sám Zjevení přijímám a homogenitu vesmíru považuji za důsledek existence jediného Stvořitele. Zůstává mi ale záhadou, proč se někteří křesťané myšlence, že ve vesmíru nejsme sami, tak vehementně brání.
Ano, Bible o ničem takovém nemluví, nemluví ale ani o spoustě dalších věcí, které se vztahem nás lidí a Hospodina nijak nesouvisejí. Že by nás to zajímalo? Že možnost mimozemského života dráždí naši zvědavost? Na to Bible odpovídá velmi lakonickým obrazem. Když se apoštol Petr příliš zajímal o budoucnost jiného apoštola, Jana, odpověděl mu tenkrát už vzkříšený Ježíš docela ostře: „Co je ti po tom?“
Možná se někdo obává, že existence mimozemského života zpochybní jedinečnost Kristovy oběti a celého díla spásy, to by ale byla dosti naivní obava. Celý příběh Boží lásky k lidem je příběhem o vztahu Boha a naší planety. Nevypovídá vůbec nic o tom, jaký vztah má Hospodin k bytostem, které se zatím našeho světa ani nedotkly. Jedinečnost svého vztahu k lidem Bůh dokládá odkazem na anděly, ke kterým žádný srovnatelný vztah nemá, i andělé ale svým způsobem k našemu světu a k nám lidem patří. Bible není souhrnem informací o veškerenstvu, je Božím vyznáním, vzkazem lásky, dopisem adresovaným nám pozemským lidem. Přináší informace nějak související s naším vztahem ke Stvořiteli, ostatní témata pomíjí.
Otázka souvislosti mimozemského života s naší vírou a s církví začne být aktuální ve chvíli kontaktu. Do té doby bude dobré držet se toho, co zatím víme. Ničím, co zatím jen tušíme či předpokládáme, se nenechme znervózňovat. V ničem by nám to stejně nepomohlo.
Za Rádio 7 Petr Raus
