Přeji si, aby svoboda náboženského vyznání na Slovensku i v Čechách nebyla omezena pouze na křesťany a aby o tomto právu nemluvili pouze křesťané, kteří ho upírají představitelům jiných vyznání.
Nedávno jsem měl tu čest zúčastnit se iftaru neboli slavnostní večeře po západu slunce, kterou muslimové přerušují půst v období ramadánu. Ten patří mezi nejvýznamnější liturgické svátky islámu. Muslimská komunita na Slovensku pořádá každým rokem během ramadánu slavnostní setkání, na které zve kromě svých členů i představitele křesťanské a židovské komunity. Ti přednesou své proslovy a pak už se čeká na západ slunce, který je oznámen průvodní modlitbou.
Za křesťany přednesl proslov bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák. Ve své řeči připomněl svůj zážitek ze silnice autobusem do Betléma, kdy muslimský řidič přerušil svou cestu kvůli modlitbě bez ohledu na netrpělivé turisty, které vezl. Pro Bezáka byla řidičova modlitba inspirací k porozumění, jak je duchovní život pro muslimy důležitý a jak se nestydí projevovat svou víru. Křesťané by si podle Bezáka měli vzít z muslimů příklad do svého osobního života.
Jistě, kritik a znalec Bible by mohl ihned namítnout, že Ježíš kritizuje farizeje, kteří se modlí na veřejnosti a tím dávají před druhými na obdiv své náboženství, zatímco učedníkům přikazuje, aby se modlili ve skrytu. Ovšem v tomto případě tento argument neobstojí, protože muslimský řidič se určitě nemodlil, aby dával najevo svou zbožnost před turisty. Ty tak minimálně pořádně naštval. Bezák se tímto příkladem snažil ukázat, že ho řidič inspiroval a musel si položit pro sebe otázku, co je schopen obětovat ze svého pohodlí pro to, čemu věří.
Po Bezákovi vystoupil liberální židovský rabín Miše Kapustin, který nebyl na slavnosti osobně přítomen, ale přednesl předem natočený vzkaz, ve kterém zdůraznil, jak je hostina, jídlo, oslava a komunita důležitou součástí našich náboženství. Být spolu, děkovat Bohu za společenství a připomínat si jeho dobrotu i přes dobré jídlo patří mezi důležité pilíře vyjadřování víry jak v židovství, tak v Islámu.
Na závěr vystoupil i předseda muslimské komunity na Slovensku Mohamad S. Hasna, který ve svém projevu zdůraznil, že Muslimská komunita stále není státem oficiálně uznanou náboženskou organizací a také že na Slovensku není ani jedna mešita. Po těchto proslovech a modlitbě po západu slunce, už následovala společná večeře, které dominovalo jehněčí maso a zelenina.
Celý večer byl pro mě obrovským duchovním zážitkem. Setkal jsem se s lidmi různého vyznání, kteří k sobě chovají vzájemný respekt a úctu. Svým chováním vyjadřovali své přesvědčení o lásce k bližnímu, k čemuž jsme vedeni i my křesťané. Ježíš v podobenství o milosrdném Samařanovi říká, kdo je mým bližním. Je jím každý, kdo potřebuje mou pomoc.
Ovšem ten, kdo v podobenství projevil lásku k bližnímu, nebyl náboženský představitel „naší“ komunity, ale jinověrec. Pro pravověrné Židy byli Samaritáni cizinci a jinověrci, směsí Židů a pohanů, kterými pohrdali. V dnešním kontextu by Ježíš klidně mohl mluvit o muslimovi, který se choval jako Samařan. I my jako křesťané často pohrdáme těmi, kdo mají jiné vyznání.
Právě ten večer na iftaru jsem si uvědomil, jak se stydím za slovenské politiky, kteří se hrdě hlásí ke křesťanství, a přitom bojují v parlamentu proti přijetí muslimů mezi uznané náboženské spolky. Ve jménu boje za udržení křesťanských hodnot před několika lety zvýšili minimální hranici státem uznaných náboženských organizací na 50 000 členů. Prý aby se nám tady nerozmohl islám. Díky těmto „křesťanům“ se nemohou muslimové registrovat a nemohou se tak ucházet o státní podporu vlastních aktivit.
Jako společnost, která vychází z křesťanské kulturní tradice, se chováme ignorantsky vůči věřícím z jiných tradic. Vycházíme z předpokladu, že jiné tradice jsou pro naši společnost hrozbou. Ve skutečnosti však vědomě nebo nevědomě povyšujeme vlastní tradici nad jiné a bráníme jiným být plnohodnotnými lidmi projevujícími svou spiritualitu.
Musím se přiznat, že o islámu jsem do onoho večera mnoho nevěděl a podobná setkání mohou velmi pomoci budovat důvěru a vzájemný dialog. Na Slovensku je to paradoxně Mohamad Hasna a jeho muslimská nadace, která je iniciátorem tohoto dialogu. Upřímně jsem za něj velmi vděčný. Byl jsem překvapen, kolik mnoho společných prvků sdílejí naše tradice. Půst, osobní modlitba, víra v jednoho Boha, důraz na charitu, lásku k bližnímu, vyznávání hříchů a prosbu o odpuštění.
Přeji si, aby svoboda náboženského vyznání na Slovensku i v Čechách nebyla omezena pouze na křesťany a aby o tomto právu nemluvili pouze křesťané, kteří ho upírají představitelům jiných vyznání. Naopak jsem vděčný za ty představitele křesťanských církví, jako jsou na Slovensku Róbert Bezák, Anna Polcková nebo Daniel Pastirčák, kteří své přesvědčení milovat bližního vztahují na všechny, kdo potřebují pomoc. Včetně muslimů.
Takové společné akce jsou nejen krásným obrazem vzájemné lásky a respektu, ale také potřebným krokem k prohloubení mezináboženského dialogu. Ten potřebujeme, abychom se mohli vzájemně obohacovat. Kromě rozdílů totiž máme i mnoho společného.
