Dost často se lze nejen u nás setkat s poraženeckými řečmi, že „už to nemá cenu“ a „je to zbytečné“. Co je na tom nejsmutnější, je, že se tento druh rezignace týká obvykle těch nejdůležitějších věcí života. Má-li křesťanství, které bylo v dějinách obviňováno ze slabosti a trpné odevzdanosti, dnešnímu člověku co říct, pak je to pravý opak rezignace na život a jeho možnosti a dary.
Je zvláštní, jakou „atraktivitu“ takové poraženecké postoje mají. Je dost snadné o nich přesvědčit druhé a vůbec nejsnazší naše nejbližší, kteří to ještě nevzdali a každý den se o něco snaží. Známe to všichni. Od určitého věku prý nemá cenu se snažit o udržitelný životní styl, lépe jíst, vzít na milost pohyb nebo nějaký sport, učit se nové dovednosti, pečovat o sebe, poznávat, cestovat, toužit po lásce, po Bohu, snažit se být vždycky v něčem o krůček lepší.
Někdy je taková kapitulace prostě jen smutná na pohled a trápí se jí nejen ten, kdo k ní dospěl, ale někdy ještě víc jeho blízcí. Občas je však doprovázena sobectvím, „evangelizačním“ zápalem a vulgárností, které jsou tím horší, čím je člověk sám se sebou nešťastnější. Přitom už prostá zkušenost nám ukazuje, že tomu, kdo se vzdá, nebude líp, a že těch, kteří překonali postoj „už to nemá cenu“ a „je to zbytečné“, je dost na to, aby se mohli stát našimi vzory a učiteli.
Proč se v osobním zápase s rezignací neodrazit od toho, co má i pro křesťanství absolutní cenu? Nikdy přece nevyprší čas pro to, abychom šli dobrovolně a sami od sebe udělat něco pro druhé. Vždycky je čas najít toho, komu jsme ublížili nebo on nám, a pokusit se o smíření. Vždycky je čas, kdy je možné milovat a nechat se milovat. Nikdy není pozdě v sobě vzkřísit svůj někdejší prokazatelný talent a pustit se znovu do práce.
Proces proměny neproběhne do týdne
Vždycky má cenu podívat se do zrcadla a najít krásu, kterou v nás zakrylo těžké životní období nebo deziluze ze vztahů. Není to floskule, že právě v boji proti vnitřní rezignaci je věk jenom číslo. Je spousta věcí, které člověk může nechat plynout. Pustit je, řečeno s Kazatelem, po vodě a za pár dní či let se s nimi shledat. Jsou však věci, které by nad námi neměly vyhrávat tak snadno.
Bývá lehké si přiznat, kolik fyzické a duševní energie spotřebováváme jenom na boj s rezignací a s těmi, kteří k ní ve veřejném prostoru vybízejí. O poznání těžší to máme ve vztazích a v rodinách, kde se střetává svět rezignované pasivity s nadšením a nadějí, že se mnoho věcí ještě změnit může a dokonce musí. Lidová moudra typu „však taky poznáš, že to nemá cenu a je to zbytečné“ neobstojí tváří v tvář duchovnímu a duševnímu životu, které nemají s takovou podobou rezignace smysl. Ten, kdo se vydal na cestu jakékoliv proměny, s ní nebude hotov za týden a dlouho si ponese znaky člověka, který si myslel, že už to vzdal. O to krásnější nakonec jeho proměna bude a jistě to nebude proměna poslední.
Kdyby se Ježíš spoléhal na řeči tehdejších konzervativních rabínů, nemusel by se z Nazareta vůbec vydávat na svoji cestu. Věnoval by se práci se dřevem a to, k čemu byl poslán, by mohl napsat na papír a přibít na dveře chrámu, aby se neřeklo a aby vyhověl… Jenže právě Ježíš a mnozí jeho učedníci a učednice nám dokazují, že spousta věcí v lidském životě má cenu a že to, co se týká našeho srdce, není nikdy zbytečné.
Jsou zkrátka věci a proměny, které na člověka osudově čekají, a je jen na něm, aby se jim vydal vstříc a neskončil rezignovaně v hospodě nebo na gauči. To, že takové skutečnosti opravdu existují, poznáme dokonale tehdy, když se podíváme do očí toho, koho milujeme a máme rádi – svého partnera, partnerky, rodičů a dětí. Má to cenu! Vždycky!
