Tragická a zbytečná smrt Renee Nicole Good v americkém Minneapolisu, kterou má na svědomí jeden z agentů amerického Imigračního a celního úřadu (ICE), vyvolala napříč světem nemalou míru zděšení. Zabití nevinné ženy v podstatě v přímém přenosu zapadá do okruhu ostatních zbytečných úmrtí, která se dějí ve Spojených státech v souvislosti s prací bezpečnostních složek dlouhodobě a v podstatě každý den.
Smrt Renee Good, která do své smrti nebyla veřejně známá, se mezi lidmi mého intelektuálního, kulturního a duchovního okruhu stala symbolicky smrtí všech, kteří se snaží žít svoji víru tak, aby nepůsobila rozdělení a v žádném ohledu nenabádala k násilí jako k jednomu z „přijatelných“ argumentů a nástrojů.
Je zřejmé, že americká křesťanská tradice, pohybující se mezi katolictvím a protestantismem, které jsou odedávna ovlivňovány duchovní tradicí imigrantů z různých částí světa, je nejen pestrá, ale v mnohém také nesmiřitelná. Někdy se dokonce zdá, jako by šlo ve dvou kostelech, stojících naproti sobě v ulici, o úplně jiný náboženský kult a nejen o dvojí vyjádření jednoho křesťanství.
Ekumenismus jako symbol duchovně probuzeného života
Rozdělení církevních společenství je starobylé. Listy apoštola Pavla nám ukazují, jak snadno se nově vzniklé komunity rozhádaly a jak obtížné bylo osobně i na dálku takové společenství smířit. Pestrost církevního života – i toho rozděleného – se stala nejpozději ve 20. století nikoliv už ne kamenem úrazu, ale příležitostí a výzvou k vzájemnému setkávání, pochopení a spolupráci. Slova ekumenismus a mezináboženský dialog začaly pomalu ztrácet svůj negativní nádech a celé řadě lidí a církví se staly symbolem jejich aktivního, duchovně probuzeného života.
Tam, kde se vyznávají krajní náboženské názory (u protestantů, katolíků i pravoslavných), je ekumenické sblížení těžké, ne-li nemožné. Paradoxně tu nejde o odlišnost teologických pravd, nýbrž o kulturní porozumění obsahu a smyslu evangelia a o to, čemu říkám duchovní a duševní hygiena, a tedy práce na sobě samém. Na teologické úrovni se lze totiž domluvit a najít kompromis a společné stanovisko. Nikdo se nebude smát tomu druhému, že „jinak“ věří, protože i tato „odlišná víra“ je tam, kde jde po cestě lásky, oběti a milosrdenství, cestou ke konečné Pravdě. Tam ale, kde se z víry stává ideologie a návod na použití světa, je domluva nemožná. Východiskem je jít si svou vlastní cestou a ponechat pro toho druhého otevřené dveře.
Smrt nevinného člověka je i naší prohrou
Není snadné mít rozdílné názory na důležité věci života. Jsou lidé, kteří tohle zažívají ve své rodině, u svých blízkých, u svého partnera či dětí. I odlišné postoje ke skutečnostem, které nemají s náboženstvím, církvemi a vírou nic společného, vedou k rozdělení. Lidé spolu nemluví třebas i desetiletí jen proto, že se pohádali nad tím, jak se vaří určité jídlo nebo který sportovní klub je lepší.
V případě zabité Renee Nicole Good by ale naše postoje měly být totožné. Ať už je naše víra jakákoliv, je smrt nevinného člověka i naší prohrou a pro citlivé lidi dokonce jejich vlastní smrtí.
Viděl jsem modlit se lidi bez víry. Viděl jsem vzhlížet do nebe lidi, kteří tak chtěli vyjádřit svou sounáležitost a blízkost s paní Good. Jsem přesvědčený, že duchovně zdravý člověk má instinktivní potřebu se tváří v tvář této tragédii modlit a prosit, aby se to už nikdy neopakovalo. Původcem této tragédie není Bůh, ale člověk, který podle svých vyjádření patrně vůbec nepochopil, jaké je jádro Kristova vykupitelského příběhu a proč nazýváme Ježíše tak, jak ho nazýval jeho Otec – Láska.
