V nedávném rozhovoru rozvažoval filosof Stanislav Komárek o fenoménu asistované sebevraždy. Podle svých slov by nechtěl zažít bezmoc nemohoucího stáří a měsíce nebo roky strávené na lůžku v LDN. Vyslovil se proto pro možnost zakotvit v českém právním systému eutanazii. Tou se zabýval například také Senát České republiky či Ústavní soud.
V rozhovoru, který vedl Matyáš Zrno, zazněly argumenty pro legální formu eutanazie, které se běžně objevují v odborné i politické rozpravě zemí, které o zavedení eutanazie uvažují, nebo ji dokonce již uzákonily. Průzkumy ukazují, že počet lidí, kteří asistovanou sebevraždu v Česku podporují, v posledních letech narůstá.
Eutanazie jako společenský a etický problém
V souvislosti s myšlenkami Stanislava Komárka jsem si připomněl dvě skutečnosti. Jednak ty, kteří nesli svůj těžký životní úděl až do konce, i když ztráceli (spíš v očích druhých lidí) svoji někdejší eleganci, jiskru či přímo důstojnost. Připomínám si také ty, kteří zvolili dobrovolný odchod ze života, a to zvláště pod tíhou životních okolností, které pro ně byly nesnesitelné. Někteří se jistě chtěli postavit nadvládě dlouhého, bolestného umírání, vzít smrti její moc a skrze své dobrovolné rozhodnutí otupit triumf jejího vítězství. Před jejich volbou stojím v tiché modlitbě.
Druhá věc souvisí s eutanazií a jejím praktickým provedením. Realizaci asistované sebevraždy má na starost kolektiv lidí – od běžného provozu dané společnosti (firmy) přes objednávání smrtících substancí až po jejich samotné podání a odvoz mrtvého těla. Nikdo – a sleduji toto téma roky pod drobnohledem – se dosud neodvážil udělat sociologický a psychologický výzkum o tom, jak svoji „práci“ zaměstnanci a majitelé těchto firem prožívají a co si o ní myslí třeba s odstupem několika měsíců či let, kdy jim pod rukama prošly desítky či nižší stovky asistovaně zabitých.
Pokud se lékaře, který zápasí o život nemocného nebo zraněného pacienta, někdo zeptá, jaký byl jeho den a jak to dopadlo, vždy existuje 50% šance, že daného člověka zachránil a vrátil do života. Proto také skládal Hippokratovu přísahu. Oproti tomu zaměstnanci eutanatických klinik přicházejí domů s vědomím, že výsledkem jejich práce byla pouze smrt druhého člověka.
Je nepravděpodobné, že by provozovatelé a vlastníci eutanatických zařízení nereagovali na rostoucí poptávku po asistované sebevraždě a že by se z ní nestalo dynamicky se rozvíjející odvětví. Tam, kde eutanazie ještě není součástí právního řádu, se lidé mohou – jak jsme viděli na žalobě podané k Ústavnímu soudu – domáhat toho, aby stát člověku zajistil možnost asistované sebevraždy.
Podpora eutanazie ze strany církve je vysoce nepravděpodobná
Jedna z knih, v nichž se věhlasný teolog Hans Küng věnoval eutanazii a důstojnému umírání, byla do češtiny přeložena pod názvem Dobrá smrt?. Küng ve své práci reflektoval křesťanské, resp. biblické směrovky a teologické argumenty, které by podle něj ospravedlňovaly nejen sebevraždu jako takovou, ale zvláště její „lékařské“ provedení. V době psaní se u něj začala projevovat jeho vlastní nemoc, asistovanou sebevraždu ale nakonec nepodstoupil. Zemřel v roce 2021 a není známo, jestli svůj postoj k eutanazii přehodnotil.
Jedna věc však byla jistá – ani jeho domovská římskokatolická církev, ani další křesťanské církve si nevzaly a ani nemohly vzít jeho myšlenky o asistované sebevraždě jako podklad pro své vlastní učení. Stručně řečeno: to, že by církve naší doby začaly podporovat tuto formu ukončení života, je velmi nepravděpodobné.
Nejen jako teolog a křesťan, ale jako člověk nevěřím, že by se eutanazie mohla stát součástí státní sociální a zdravotní politiky asi tak jako obvodní lékaři nebo gynekologové. Domnívám se, že tato forma smrti na objednávku by měla být ještě důsledněji promyšlena.
