Advent není jen čekání na Vánoce, ale zvláštní prostor, kde se setkává minulost, přítomnost i budoucnost. Právě v tomto trojím pohledu se otevírá smysl naděje, modlitby i každodenních vztahů.
Jako má čeština tři časy – minulý, přítomný a budoucí –, tak i advent můžeme prožívat ve třech rozměrech. Minulý rozměr zastupuje Starý zákon, budoucí je očekávání příchodu Pána při posledním soudu a přítomný je prožitek Ježíše uprostřed nás. To, že přišel, čteme v Písmu a vyprávíme si o tom. Že jednou přijde, vyznáváme ve víře. A že přichází mezi nás už dnes, v to důvěřujeme.
Tento trojí pohled nám dává především schopnost žít přítomný okamžik. Právě to „teď“, které máme k dispozici, totiž ovlivňuje naši minulost i naši budoucnost – a nejen naši, ale i všech lidí kolem nás. Žiji-li přítomnou lásku a pravdu, minulost sice nezměním, ale něco v ní se může uzdravit. A budoucnost se náhle začne ukazovat v novém světle a naději.
Tři dimenze adventu se dají přenést i do modlitby. Ranní modlitba je pohledem dopředu, do blízké budoucnosti nastupujícího dne. Polední modlitba, například Anděl Páně, nás vrací k vděčnosti za přítomný okamžik. Večerní modlitba je pak ohlédnutím do nedaleké minulosti.
Když mluvíme o trojím pohledu na advent, můžeme jej velmi jednoduše převést i do běžného života. Kdo se učí cizí jazyk, ví, že mezi prvními frázemi bývají slova „odpusť“, „prosím“ a „děkuji“. I ta v sobě nesou adventní rozměr: odpusť patří minulosti, prosím budoucnosti a děkuji přítomnosti.
Aby nezůstalo jen u teorie, dovolím si jednu adventní zkušenost, kterou mi před lety vyprávěl jeden kněz. Ve své farnosti se s věřícími domluvil, že se každý týden budou modlit vždy za jednoho konkrétního souseda v lavici – první týden za toho po pravé ruce, druhý po levé, třetí před sebou a čtvrtý za tím, kdo sedí za nimi.
Farnost se o to skutečně pokusila. A výsledek byl překvapivě prostý a silný: o Vánocích si byli všichni o něco blíž.
