Pete Hegseth, americký ministr obrany, se nedávno rozhodl ponechat medaili dvaceti „odvážným bojovníkům“, kteří se účastnili masakru u Wounded Knee. Tragická událost se odehrála 29. prosince 1890 v indiánském táboře u potoka Wounded Knee, kde kvůli nedorozumění nařídil plukovník Forsyth střílet do bezbranných lidí kmene Lakota. Forsyth byl sice nejdříve kázeňsky potrestán, později však povýšen a společně s dalšími 19 vojáky vyznamenán Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním udělovaným jménem Kongresu prezidentem USA.
Je přitom zajímavé, že už pár týdnů po tragických událostech napsal generál Nelson Miles, že masakr u Wounded Knee byl nejodpornější a nejzločinnější vojenský omyl a strašlivý masakr žen a dětí. Svou kritiku tohoto útoku jako nejvíce zavrženíhodného a zcela neospravedlnitelného potvrdil i v roce 1917 v dopise komisaři pro indiánské záležitosti.
V roce 1990, 100 let po tragédii, vydal Kongres usnesení, v němž vyjádřil politování nad masakrem a odhodlání uznat a poučit se z naší historie, abychom vytvořili pevný základ pro budování lidštější a spravedlivější společnosti v budoucnosti. I tak ale hlava americké obrany zdůvodňovala rozhodnutí jako historicky přesné a kritizovala svého předchůdce Lloyda Austina za politickou korektnost. Záležitost uzavřel s tím, že současné rozhodnutí je konečné a role vojáků nebude nadále předmětem debat. Odvolal se také na komisi jmenovanou předchozím ministrem obrany, podle které vojákům náleží vyznamenání právem – závěry komise však nezveřejnil.
Hegsethovo vyjádření koresponduje se současným politickým kurzem, který vede kampaň proti „woke“ ideologii, integraci homosexuálů v armádě a prosazuje „nejvyšší mužské standardy“. Ironií je, že jeho popírání historie není ve své podstatě ničím jiným než rovněž „woke“ agendou, avšak s antagonistickým obsahem. Zásadní je ovšem to, že neochota vypořádat se s historickými zraněními, ba naopak záměrné rozšiřování existujících rozporů, definuje současnou americkou politickou scénu.
Když jde překrucování historie ruku v ruce s morální slepotou
Na ministra Peta Hegsetha se proto obrátil otevřeným dopisem biskup Scott Bullock z Rapid City v Jižní Dakotě společně s pěti členy místní jezuitské komunity. Ostře nesouhlasí s tímto rozhodnutím, které je v rozporu s historickými událostmi – podle nich se totiž nejednalo se o žádnou bitvu, jak tvrdí Hegseth, ale o masakr neozbrojených mužů, žen a dětí.
V dopise Bullock zmínil, že „z perspektivy křesťanské víry je každý lidský život posvátný – jak obětí, tak i těch pachatelů násilí. Ježíš jim nabízí milosrdenství a uzdravuje. Neznamená to však, že může být zlý čin oslavován. Lidé jsou schopni lásky a dobroty, ale i hrozného zla. Skutečné vítězství nepřichází skrze zabíjení, ale s trpělivou láskou, milosrdenstvím a pravdou.“
Signatáři dále zdůrazňují, že jejich prohlášení má kořeny v modlitbě, která je hluboce ponořena v pravdě, svědomí a soucitu, a tvrdí, že rozhodnutí o ponechání Medaile cti zásadně překrucuje historii. Odvolávají se mimo jiné také na svou osobní zkušenost, kterou získali při poskytování duchovní služby Lakotům – kmeni, který se stal obětí masakru.
Odmítají proto jakýkoliv výklad, který by vymazával příběhy obětí a glorifikoval násilí. Upozorňují, že popírání naší účasti v historii původních národů prohlubuje utrpení. Jiný než pravdivý výklad historie znamená jen tolik, že pokračujeme v nespravedlnosti a trpíme morální slepotou. A dodávají, že i když my nejsme osobně odpovědni za události u Wounded Knee, nesmíme zapomenout na minulost a jsme povinni mluvit pravdu.
Bůh je starší než všechny naše potřeby, bolest a modlitba
Silným příkladem smíření se s krutou minulostí může být přeživší masakru Nicholas Black Elk, léčitel kmene Lakota, který později konvertoval ke katolické církvi a jehož kanonizační proces nyní probíhá ve Vatikánu. Oženil se s katoličkou a Nicholas je jméno, které přijal při křtu. Spolupracoval s místními jezuitskými kněžími a posléze se stal katechistou. Spojoval v sobě hluboké tradice původních obyvatel a upřímnou zbožnou křesťanskou víru. Dokázal žít podle lakotských tradic i katolického náboženství a modlil se s posvátnou dýmkou a růžencem v ruce.
To, co by dříve vyvolávalo údiv a pozdvižení obočí, je nyní uznáváno jako příklad respektu a úcty k víře původních národů. Jezuita William Critchley-Menor o něm píše jako o mystikovi, který dokázal stát pevně v realitě a nacházet hlubokou důvěru v Boha navzdory všemu, co potkalo původní obyvatele při setkání s bílými přistěhovalci.
Rozhodnutí amerického ministra obrany tvoří jen jeden z dílků mozaiky politického zneužívání křesťanské rétoriky. Slovní deklarace se ohánějí hodnotami, ale skutky jsou v hlubokém rozporu s obsahem křesťanského poselství. To ale rozhodně nespočívá v prohlubování příkopů a překrucování pravdy, nýbrž v respektu ke všem lidem bez rozdílů a v úctě k lidské důstojnosti. Zdůrazňuje to i hlava katolické církve, papež Lev XIV., když říká: „Nemůžeme se omezovat na prohlašování hodnot. Musíme je ztělesňovat.“
