Láska a disciplína patří do každé výchovy. Láska sama o sobě nestačí – dítě potřebuje hranice, důsledky a pravdu, aby se naučilo respektu, sebekontrole a spolupráci. Správně nastavené principy v prostředí milujícího vztahu pomáhají dítěti stát se zodpovědným a odolným jedincem, který je zároveň připraveným na život.
Možná jste to už zažili. V nedělní besídce je deset dětí a jedno z nich svým chováním znepříjemňuje život všem ostatním. Učitel si s ním neví rady a výsledek je, že jedno dítě zkazí neděli všem ostatním. Podobné situace se objevují i mimo církev – například v supermarketu, kde dítě naráží do ostatních, a rodiče mlčí nebo jen lehce brumlají.
Často slyšíme názor: „Nemohu dítěti nic říct, abych ho neponížil. Musím mu prokazovat bezmeznou lásku, jinak by o ní začalo pochybovat… a možná i o Boží.“ Tento pohled je ale velmi omezený a může vést k tomu, že dítě nepozná hranice a důsledky svých činů. A pozor, teď nemám na mysli fyzické tresty.
Biblický pohled na výchovu
Ježíš říká: „Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce.“ (J 15, 10) A dále Písmo připomíná: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (Žd 12, 6)
Tyto věty moc do některých současných výchovných trendů moc nejdou. Naštěstí ale máme mantru, kterou velmi rychle vytahujeme, když si s některým texem nevíme rady nebo když se nám nehodí do krámu: „To nemůžeme brát doslova, musíme to chápat v kulturním kontextu.“ Jsem si jistý, že zrovna tyto texty kulturně zabarvené nejsou.
Jsem si jistý, že zrovna tyto texty můžeme aplikovat i na náš kulturní kontext – vždyť láska a poslušnost si neprotiřečí. Text Židům nám vlastně říká, že dítě stejně jako dospělý člověk obecně potřebuje „posvátné ne“, tedy něco, co dává hranice. Zároveň potřebuje vědět, že pokud tyto hranice překročí, přijde trest, ne pomsta. E. Fromm napsal: „Dospělý miluje jak mateřskou, tak otcovskou láskou, přestože si navzájem odporují (milost ale i požadavky). “ Když tedy hovoříme o lásce, potom si ji nepleťme se sentimentálním postojem, který se bojí od dětí něco vyžadovat anebo jim nastavovat hranice.
Nemám na mysli lásku typu „budu tě milovat, pokud…“ Mám na mysli „miluji tě, a proto očekávám, že věci, které škodí tobě a druhým, dělat nebudeš… protože mi na tobě záleží“. V každém věku jsou tyto požadavky a nároky jiné, ale jsou potřebné.
Pokud dítěti nedáme žádné hranice, nedostane se mu postojů, které jsou pro život klíčové: že musí upřednostňovat druhé, nemůže mít vše a svět se netočí jen kolem něj.
Když hovoříme o lásce, potom je třeba vidět dvě roviny – milost a pravdu. Každý člověk potřebuje obojí. Láska a s ní související milost znamená podporu, zdroje, lásku, soucit, přijetí a odpuštění. Pravda potom představuje strukturu života: říká, jak žít a jak život skutečně funguje. Aby se pravda stala v životě skutečnou, musíme ji zakusit, a to ve výchově konkrétně znamená pomoci dítěti zakusit důsledky jeho chování, které mohou být příjemné, ale i bolestivé.
Změna vychází zevnitř
Humanistická výchova vychází z přesvědčení, že člověk je ve své podstatě dobrý, a tudíž dítě není třeba příliš omezovat, protože to dobré v něm se nakonec prosadí. Biblické přesvědčení je poněkud jiné: Je psáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.“ (Řím 3, 10 – 17).
Písmo hovoří o tom, že změna nepřijde tím, že člověka obklopíme lepšími podmínkami, i když je to bezesporu důležité. Změna přichází zevnitř. A k tomu vlastně slouží výchova – k proměně člověka od přirozeného zla knepřirozenému božímu obrazu.
Správná výchova v sobě může zahrnovat i nepříjemné aspekty. Dítě, které se setká s hranicemi v podobě trestu, poznává, že pochybilo a učí se uznávat autority. Jednou toto bude schopno převést i do vztahu s Bohem. Dítě, které se nenaučilo respektovat lidské autority, může mít problémy i ve vztahu k Boží autoritě. Tento hierarchický pohled je patrný například v Efezským 6,1–3: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.“
Problém nastává v okamžiku, kdy zůstaneme pouze u restriktivních oblastí. Trestat je možné a bohulibé pouze v prostředí lásky. Pokud se trest neodehrává v láskyplném prostředí, nejedná se o trest, ale spíše o pomstu a vyřizování si účtů – a to nemůže přinést dobré ovoce.
