Alena Žáčková je maminkou čtyř dětí. Brzy to však bude rok, co její nejstarší dcera Ema zemřela na následky vážné nehody. Bylo jí necelých deset let. Jak ji tato událost změnila? Jak proměnila vztahy v celé rodině? A jakou roli v tomto příběhu hraje odpuštění?
Ema byla právě na prázdninách u prarodičů, když se nehoda stala. „Když dceru převážela sanitka, cítila jsem se jako postřelené zvíře,“ popisuje Alena v rozhovoru pro podcast Bez filtru moment, kdy se dozvěděla o vážné nehodě své dcery a spěchala autem do nemocnice, kam ji vezla záchranná služba. Prognózy lékařů nebyly dobré.
„Po té nehodě následoval měsíc, kdy jsme s Emičkou ušli takovou cestu. Bylo to velmi intenzivní, nepopsatelné období, které nám otevíralo téma smrti a připravovalo nás na to, že Emička zemře. Zároveň tato cesta uzdravovala mnoho lidí a vztahů v naší rodině,“ vypráví Alena. Otec Emy s Alenou nežije – rozvedli se, když byla Ema ještě malá. S nynějším manželem má Alena tři děti a brzy očekávají další přírůstek.
„Byla fáze, krátce po Emiččině smrti, kdy jsme další miminko chtěli. Já jsem si pak ale uvědomila, že hledám náhradníka – že si zase potřebuji ‚navršit‘ ten počet těch čtyř. Hodně jsme o tom s manželem mluvili a došli jsme k závěru, že teď by to mělo být víc o nás a o těch dětech, které tu máme a které potřebují také opečovat.
Tím, co se stalo, jsme byli zasaženi všichni – celá rodina, celý ten náš ekosystém. Potřebovali jsme se znovu naučit dobře žít. Téma miminka jsme tedy uzavřeli s tím, že teď není ten správný čas. No a po dvou týdnech, co jsme to takto vyslovili nahlas, jsem zjistila, že jsem těhotná,“ vysvětluje Alena a s úsměvem dodává, že v tom, jak si k nim děťátko přesto našlo cestu, má Emička určitě taky prsty. Termín porodu je velmi blízký datu, kdy se Emičce stala vážná nehoda.
V rozhovoru mluví Alena také o tom, co všechno je po smrti Emičky v jejím životě jinak: „To, co se ve mně změnilo, je otevřenost srdce. Teď je jako spojená nádoba – má v sobě tu bolest, která tam je denně, ale taky obrovskou porci lásky a vděčnosti za to, co mám. Za ty úplně běžné věci, které jsem brala jako samozřejmé, ale najednou si jich skutečně všímám. Svým způsobem žiju v tom smutku radostněji než dřív.“
Jak Alena vzpomíná na poslední rozloučení s Emičkou, na které přišlo dvě stě lidí? A jak se jí změnil pohled na mateřství a na život?
Nebývale silné vyprávění Aleny Žáčkové si poslechněte v podcastových aplikacích.
Autorka: Marie Moreno
