Tisíce mrtvých, blokovaná humanitární pomoc, rostoucí mezinárodní kritika a mlčící čeští politici. Brutální válka mezi Izraelem a Hamásem otřásá světem – a ukazuje, jak snadno se lidská důstojnost může stát vedlejší škodou geopolitických zájmů.
Brutální teroristický útok Hamásu otřásl izraelskou společností a prohloubil její trauma. Pocit existenčního ohrožení, který v kolektivní paměti přetrvává, opět zarezonoval – bez ohledu na objektivní realitu. Nikdo nepochyboval o odvetném postupu izraelské armády vůči Hamásu s cílem definitivně ho porazit. Křehké příměří ze začátku letošního roku skončilo první fází: zablokováním humanitární pomoci směřující do Gazy. Boje nadále pokračují – a protestují proti nim i izraelští veteráni a rezervisté, neboť konflikt vede především ke smrti civilistů, rukojmích a vojáků, nikoliv k dosažení válečných cílů.
Stále zřetelněji se ukazuje, že konečným cílem Izraele je plné obsazení Gazy a přesídlení Palestinců. Izrael neváhá vyvíjet brutální nátlak na civilní obyvatelstvo, mimo jiné blokováním humanitární pomoci. Pod tlakem spojenců sice před několika dny dodávky částečně obnovil, ale v naprosto nedostatečném rozsahu. Obyvatelé trpí, umírají v důsledku podvýživy i jako oběti izraelských vojenských útoků. Zemřelo již více než 55 000 Palestinců. Situace je katastrofální – nemocnice nemají kapacitu ani prostředky k poskytování základní zdravotní péče a hrozí hladomor.
Západní země postupně přehodnocují svou podporu Izraeli. Jedním z nejvěrnějších spojenců zůstává Česko. Teprve v posledních týdnech se začínají ozývat – zatím spíše nesmělé – hlasy, že bychom přece jen měli myslet také na obyvatele Gazy. Prezident Pavel při návštěvě Bruselu prohlásil, že humanitární situace v Gaze je neudržitelná a vyžaduje urgentní řešení. Další politici zmiňují nutnost porazit Hamás, avšak zároveň dodávají, že nehodlají blokovat humanitární pomoc.
Na mezinárodní scéně však Česko stále patří k několika málo státům, které důsledně hlasují ve prospěch Izraele. Česká média, včetně veřejnoprávních, bývají k Izraeli nakloněna. Jak nedávno uvedl David Borek v České televizi, zásadní problém podle něj spočívá v tom, že „záběry zničené Gazy jsou příliš fotogenické a zasahují srdce a duše lidí, kdežto izraelské tanky tak fotogenické nejsou“.
Tento komentář o „fotogeničnosti“ civilních obětí jen potvrzuje běžnou dehumanizaci Palestinců, kterou se nestydí šířit ani veřejnoprávní média. Je to varovný signál, jak snadno může veřejný prostor začít vnímat určitou skupinu lidí jako méněcennou – jako ty, kteří si nezaslouží lepší osud jen proto, že se narodili jako příslušníci opovrhované menšiny. Sociální sítě zaplavily nenávistné komentáře: „Jsou to muslimové, teroristé, zvolili si Hamás, nedá se nic dělat.“ Z historie jsme se zřejmě příliš nepoučili. Ostatně – podle nedávného průzkumu 61 % Čechů považuje odsun sudetských Němců za spravedlivý, ačkoli většina zároveň odsuzuje násilí, k němuž během odsunu došlo. Pro dospívající generaci je však stále častěji nepřijatelný.
Ve vztahu k Palestině podléhá české veřejné mínění černobílému pohledu, který byl dlouhodobě posilován i některými novináři, jak ukazuje mediální analýza zadaná Českou televizí. Diskusi o konfliktu komplikoval fakt, že jakákoliv zmínka o utrpení civilistů či vyjádření podpory Palestině byla často vnímána jako podpora terorismu či antisemitismus. Požadavky Palestinců se zdály být nelegitimní, a tudíž protiizraelské. Historické souvislosti byly ignorovány nebo zplošťovány do téhož černobílého rámce.
Zatímco podpora Ukrajiny je v Česku silná a veřejnost vnímá agresora jednoznačně, u izraelsko-palestinského konfliktu tomu tak není. Naopak: mnozí jej hodnotí stejnou optikou jako ruskou agresi – tedy že Palestina pouze útočí a Izrael se jen brání. Historie je však mnohem složitější už od samého vzniku izraelského státu. Ve veřejném prostoru se často připomíná odmítnutí plánu na rozdělení mandátní Palestiny arabskou stranou a následné vítězství Izraele – ale o nakbě (v překladu „katastrofa“), tedy masivním úprku či násilném vyhnání Palestinců a vypálení mnoha vesnic, už takřka nepadne slovo. Přestože se obě strany v průběhu let opakovaně snažily dosáhnout mírových dohod, extrémisté na obou stranách je opětovně zmařili.
Podle loňské zprávy Centra pro výzkum veřejného mínění se 40 % Čechů domnívá, že odpovědnost za vyhrocení konfliktu nesou obě strany stejným dílem. Tento podíl je překvapivě vysoký v porovnání s tím, co zaznívá z úst politiků, kteří často ignorují dění před 7. říjnem. I když neznáme všechny detaily složité historie, pro posouzení současné situace by postačilo držet se základních hodnot – respektu k lidským právům a mezinárodním institucím. Mezinárodní trestní soud nevydal zatykač na premiéra Netanjahua pro nic za nic – ale na základě předložených důkazů. Politici, kteří tento krok bez důkazů zpochybňují, tím zároveň prozrazují, jaký mají vztah k právnímu řádu a mezinárodnímu právu: „Když jde o kamaráda, zákony neplatí.“
Současný postup Izraele překračuje veškeré hranice práva na spravedlivou odvetu a přináší denně nové důkazy o válečných zločinech: útocích na civilní obyvatelstvo, hladovění civilistů, odpírání zdravotní péče. Zdokumentováno je i cílené ničení civilní infrastruktury, zabití palestinských zdravotníků, využívání civilistů jako lidských štítů nebo blokování humanitární pomoci.
Senátor Pavel Fischer k tomu řekl:
„Izrael má povinnost dodávat humanitární pomoc. To je povinnost vyplývající z mezinárodních pravidel a vztahuje se i na ty, kteří vedou válku. Humanitární pomoc, povinnost poskytovat lékařskou péči – to není cukřík za odměnu. To je otázka lidství a humanity.“
Mezinárodní komunita stále častěji vyzývá k okamžitému, bezpodmínečnému příměří. I u nás se v poslední době ozývají hlasy volající po plném obnovení humanitární pomoci do všech částí Gazy. Naopak čeští senátoři naplánovali na 29. května veřejné slyšení na téma „Přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma“ – což je asi to poslední, co by měli příčetní politici v této chvíli řešit.
Pokud chtějí zůstat věrohodní – doma i v mezinárodním společenství –, měli by všichni demokraticky smýšlející politici důsledně hájit lidská práva pro všechny bez rozdílu. A stejně důsledně se vymezit proti těm, kdo je porušují. I z čistě pragmatických důvodů: Jak chceme prosazovat tvrdý postoj vůči ruské agresi, když zároveň ignorujeme, co se děje v Gaze? Dvojí metr vede jedině ke ztrátě důvěryhodnosti.
Opravdová podpora Izraele jako demokratické země spočívá v tom, že se nebojíme kritiky. Jak připomněl Karel Schwarzenberg: „Mohu kritizovat izraelskou politiku, aniž bych byl protižidovský. Ztotožňovat tyto dvě věci je izraelská propaganda.“
Romantický vztah Česka k Izraeli byl podpořen i tím, že komunistický režim kdysi podporoval Palestince. Izrael byl pak vnímán jako „jediná demokracie v regionu“. O zákonech umožňujících diskriminaci arabských obyvatel v oblasti bydlení, školství nebo zdravotní péče se už taktně mlčelo. V roce 2018 byla rovnost před zákonem definitivně prolomena přijetím zákona o židovském charakteru státu, který prohloubil společenské rozdělení a dále oslabil postavení arabských obyvatel.
Mnozí také dlouho věřili, že se Gaza po izraelském stažení v roce 2005 mohla svobodně rozvíjet. „Podívejte se, kam to dovedli,“ znělo často na sociálních sítích. O izraelské blokádě, která platí od roku 2007, se většinou nemluvilo.
Dnes sledujeme, jak těžko se vycouvává ze slepé podpory jedné strany v konfliktu, který rozhodně není jednostrannou obranou proti vnější agresi – jakou představuje například obrana Ukrajiny. Přitom by to vůbec nemuselo být složité: stačilo by zachovat chladnou hlavu, hledat spravedlnost – a až potom fandit. Ne naopak.
Frustrace z dlouhodobé nespravedlnosti jen dál roztáčí spirálu násilí. Ledabylé poznámky typu „Je nám jich líto, ale nic jiného nejde“ nebo „Můžou si za to sami“ ukazují naši ochotu odepřít některým lidem jejich základní lidskou důstojnost.
Je v našem vlastním zájmu postavit se proti jakékoli formě dehumanizace.
Šaron Lifšicová, která při teroristickém útoku Hamásu přišla o otce a další blízké, při nedávné návštěvě Prahy řekla:
„Musíme si uvědomit, že je to důsledek nedosažení dohody. Je to vina obou stran – vzájemného démonizování do té míry, že se navzájem nevnímáme jako lidé.“
