Ztratila jsem práci a s ní i pevnou půdu pod nohama. Ač jsem se snažila najít novou, všechno, co dřív fungovalo, jako by přestalo platit. Modlila jsem se, ale jen ze zvyku – ve skutečnosti jsem věřila hlavně sobě. Až když jsem se na chvíli zastavila, došlo mi, jak moc jsem se snažila mít vše pod kontrolou. Teprve ve chvíli, kdy jsem to vzdala a odevzdala, se začalo něco měnit.
Před časem jsem prožila náročné období, především kvůli práci. Byla jsem během krátké doby donucena odejít ze zaměstnání. Nestačila jsem si hned najít něco jiného, a ocitla se tak na úřadu práce. Často jsem chodila po pohovorech a několikrát už to i vypadalo, že budu přijata, ale najednou jsem v e-mailu četla zamítavou odpověď. Vždycky se našel někdo o kousek lepší než já.
Byť taky ne, když jsem v novém oboru měla po rekvalifikaci teprve rok a půl praxe. Konkurence byla vysoká. Změna oboru mne stála tolik sil. Modlila jsem se. Vždyť jsem tehdy měla pocit, že to mám risknout a začít novou kariéru úplně od nuly.
Na jaře jsme se s manželem zúčastnili víkendové dovolené, jež pořádala naše církev. Neměla jsem náladu po tom všem nikam jet. Situace nebyla stále vyřešená a dávala jsem si to za vinu. Během tohoto odpočinkového času jsem měla konečně prostor se trochu zklidnit a začala si najednou uvědomovat, že jsem všechno tahala z vlastních sil.
Předtím jsem byla s Bohem zvyklá řešit ledacos. Co se děje, jak se v tom cítím… Jako s blízkým člověkem. Bylo potřeba si přiznat, že ho pouštím do hledání práce jen na oko, protože by se to mělo. Ne opravdově. V srdci jsem ve skutečnosti počítala s tím, že jsem dost dobrá a mám již bohaté zkušenosti, abych si i za tak krátkou dobu našla novou práci levou zadní.
V ten moment mi došlo, jak to doopravdy je. Odříkávala jsem naučené modlitby, protože se to takto přece má dělat. Vlastně jsem se spoléhala jen sama na sebe. Byla jsem zaslepená, pyšná. Doopravdy jsem Boha do situace vůbec nepustila.
Zpětně vidím, jak je důležité se nenechat strhnout svými úspěchy a chránit své srdce. Žila jsem v představě, že rychle získám novou práci a všechno bude zase fajn. Měla jsem potřebu všechno kolem sebe řídit.
Druhý den dovolené mi Bůh řekl: „Vepiš si Ježíše do srdce.“ Vnímala jsem jeho hlas jako myšlenku, která nebyla ode mě. Prostě by mě ani nenapadla. Překvapilo mě, co se mi honí hlavou. Znejistila jsem, ale vzápětí mi došlo, že to bylo právě to, co jsem potřebovala udělat!
Prakticky to pro mě znamenalo ho znovu pustit do svého života. Neřešit si věci úplně sama. A po svém. Opět mu začít důvěřovat a uvědomit si, že mě zná nejlíp, protože mě stvořil a ví, co je pro mě to nejlepší.
Se slzami v očích jsem začala svou modlitbu. Chvěla jsem se. Cítila jsem bezpodmínečnou lásku a přijetí. I odpuštění. Poslechla jsem ho. Odevzdala jsem mu všechno. Nejenom hledání nové práce. Přestala jsem mít potřebu vše řídit a pocítila velkou úlevu. Uvědomila jsem si, že se musím učit pouštět kontrolu. Za tři dny mi z jedné firmy zavolali, že mě berou a těší se na to, až nastoupím.
