Pozvání do posledního dílu série Otcovství přijal psycholog a pedagog Marek Macák. Pro podcast Bez filtru vypráví o tom, jaké to je, když člověk žije single, nemá vlastní děti, ale slouží jako podpora a vzor dětem jiných lidí. Takovou situaci můžeme nazvat duchovním otcovstvím, Marek ale preferuje výraz přátelství. Každopádně na tuto cestu Marka Macáka přivedl Bůh.
“V době dospívání jsem řešil docela složité věci a v našem společenství křesťanů se nás sešlo víc mladých kluků, kteří nenacházeli podporu u starších lidí kolem sebe. Buď nebyli dostatečně zralí a důvěryhodní, nebo nám tak připadali. Tak jsme se opřeli o sebe navzájem. Pán Bůh tomu byl hodně věrný a hodně nám toho uprostřed našeho přátelství dal,” vypráví Marek Macák o své první zkušenosti s duchovním přátelstvím.
Když potom jako dvacátník začal pracovat s mládeží v Praze, viděl kolem sebe mladší lidi, kteří na tom byli podobně jako on sám dřív. “ Chybělo jim osobní provázení někoho staršího, kdo by jim rozuměl, a pro mě bylo velmi přirozené jim to nabídnout. Tam to začalo a pokračuje to dodnes, jenom se mění typ lidí, kteří mi přijdou do života. Vždy je to pro mě překvapení, sám to nijak aktivně nevyhledávám. Není to tak, že bych si tím zaplácával nějakou svoji osamělost.”
Prožívám to otcovsky
Přestože je Marek Macák dnes už výrazněji starší než lidé, se kterými ho pojí podobná přátelství, nechce se nazývat jejich “duchovním otcem”. Proč? “Na jedné straně nad tím tak přemýšlím, protože velká část lidí, se kterými trávím čas, jsou o deset, patnáct, dvacet let mladší. Ale z různých důvodů mám nedůvěru vůči hierarchiím, takže si to pro sebe rámuju a vyvažuju myšlenkou přátelství – že je to vlastně spíš přátelství napříč generacemi. Takže pokud ti lidé ode mě něco berou díky tomu, že mám víc zkušeností, tak představa přátelství mi pomáhá, abych se necítil, že jsem nad nimi. Protože jsem viděl, jak to bylo často zneužívané. Takže pojmy otcovství a učednictví používám málo. Ale prožívám to otcovsky.”
“Sdílení napříč generacemi” je pro Marka podle jeho vlastních slov velkým požehnáním. “Hrozně rád vidím v lidech potenciál. A mám dojem, že Bůh nám dává schopnost vidět v druhých to, co v nich může vyrůst. Takže když v někom vidím potenciál být dobrým člověkem, třeba být kreativní, přímý, pravdivý, a tak dále, tak mě hrozně baví být u toho – dát těm lidem najevo co vidím a pomoct jim to kultivovat. Náš program nicméně není, že teď se jdeme bavit o životě. Je to běžné společné trávení času, v rámci kterého se to přirozeně děje. Takže si s takovými přáteli často i odpočinu.”
Viděl jsem hodně nezralého doprovázení
V rozhovoru ale Marek mluví také o obtížích duchovního přátelství: “Když jsem byl ještě mladší, musel jsem nejdřív hledat, kde je hranice mezi tím, nakolik já potřebuju toho člověka, nakolik jsem tu pro něj, a kde je ten vyvážený střed. S tím jsem se učil zacházet po tom dvacátém roce – aby to nebylo tak, že ten druhý člověk o mě emočně pečuje a že já si něco řeším skrze to, že mě potřebuje. To byla asi taková první duchovní výzva.
Také jsem řešil, aby tam nebyly skryté motivy. Protože jsem viděl hodně velmi nezralého a spoluzávislého doprovázení, v církevních kruzích i jinde: ze strany toho staršího člověka to bylo manipulativní nebo nějakým způsobem skrytě závislé. Nechtěl jsem, aby se mi to také stalo. Pomohlo mi mít vrstevníky, se kterými mám rovněž blízké vztahy – pár lidí v životě, kteří mě vidí se vším všudy.”
Celý rozhovor s psychologem a pedagogem Markem Macákem si můžete poslechnout v podcastových aplikacích. Mluvili jsme také o tom, proč nám dnes ve společnosti i v církvi chybí komunitní život, o tom, jak pro sebe Marek objevil hodnotu modlitby a půstu nebo o tom, proč vlastně v životě potřebujeme “duchovní otcovství”. “Když se na to podíváme z biblického hlediska – výchova dítěte není jenom úkolem rodičů, ale i dalších lidí, kteří jsou kolem,” uzavírá Marek Macák.
Připravila: Anežka Wiewiorková
