„Zatím se opatrně a tiše rozkoukávám,“ říká o své nové roli presbyterky sedmapadesátiletá Darina Bártová. V srpnu letošního roku se stala jednou ze dvou prvních žen s kněžským svěcením v české starokatolické církvi a prakticky tak naplnila rozhodnutí Synody této církve z loňského října, že je možné ženy světit kněze i biskupy.
Jako doktorka technické kybernetiky se Bártová profesně věnuje výuce mladé vědecké generace na VŠCHT v Praze, v posledním roce ale do jejího života výrazně vstoupila také duchovní služba. Když se v české starokatolické církvi začala vést debata o možnosti světit ženy na kněze, začali za ní prý chodit lidé a ptát se jí, jestli by o tom případně také neuvažovala. „Když přišel desátý člověk, začala jsem se zamýšlet a potom se jich ptala, jestli si dokáží představit, že když budou ženy kněžími, tak se některé věci změní. A oni říkali, že nevidí jako problém, že bych třeba předsedala bohoslužbě. A tak když přišel patnáctý člověk, neposílala jsem je do háje, ale za biskupem.“
Bártová se stala nejprve jáhenkou, po pár měsících potom přijala také kněžské svěcení. „Uvědomila jsem si, že co se týká mého osobního duchovního života, tak si budu muset hrábnout hlouběji,“ přiznává v rozhovoru vedeném měsíc po svém svěcení a kněžství definuje jako cestu s druhými, při které jim občas pomůže něco kousek poponést.
Na otázku, jaký je Bůh, ve kterého věří, odpovídá bez váhání: „Věřím v Boha, který je překvapující, který má smysl pro humor. V Boha, který je soucitný, ale není manipulátor a nechává nám svobodnou vůli, v Boha, kterého těší naše kreativita, svoboda a různost.“
Z čeho má v kněžské službě respekt? Jaké jí přináší výhody fakt, že je jednou ze dvou úplně prvních vysvěcených žen ve starokatolické církvi? A jaké to bylo při hospitalizaci během onemocnění covidem, když popisuje, že ani neměla sílu se bát? I o tom vypráví Darina Bártová v novém rozhovoru podcastu Příběhy bez filtru. Poslouchat můžete například zde.
Autor: Ondřej Havlíček
