Obávám se, že genderová teorie natolik odpovídá touhám některých lidí, že otázka oboru její platnosti a všechna její konkrétní omezení jdou úplně stranou. V oblasti veřejného života se tak gender stává nástrojem moci, ideologickou zbraní vzdoru.
Tak se nám, přinejmenším v církevních kruzích, opět rozbouřila hladina názorů na pohlaví, manželství, rodinu, prostě celý ten okruh problematiky spojený s lidskou sexuální identitou. Začalo to už koncem června, kdy sedmnáct signatářů adresovalo premiéru Petru Fialovi, poslanci Václavu Královi, ministrům Marianu Jurečkovi a Pavlu Blažkovi Výzvu k odvolání Aliance pro rodinu ze státních struktur. Výzva se později stala peticí, kterou už podepsalo necelých šestnáct tisíc lidí; počet podpisů se ovšem dál nijak významně nezvyšuje.
Zajímavý mi přišel především navazující rozhovor na stránkách Facebooku, který nesklouzl k obvyklému rozlévání negativních emocí. Představil zajímavé spektrum pohledů, většinou i včetně jejich zdůvodnění; někdy obsahoval výhrady ke způsobu uvažování či k úhlu pohledu, každopádně se ale stal zajímavých studijním prostorem. Týkal se fenoménu sociálního pohlaví, označovaného termínem gender. Tomáš Petráček ve svém vyjádření k Výzvě na Facebooku mimo jiné napsal:
„Rozlišení biologického pohlaví a vedle toho kulturních a sociálních rolí, které s tím různé společnosti a kultury historicky spojují, je empiricky prokázaný fakt a genderová teorie je produktivní a legitimní metoda či přístup už několik desetiletí.“ A o kousek dále: „Bojovat proti genderové teorii jako takové a prezentovat ji obecně v každé formě jako ,ideologiiʽ je asi jako ignorovat gravitaci, spadnout z kola a následně bojovat proti ,gravitační ideologiiʽ. Taky vám to moc nepomůže. V sedmnáctém století by stejní protagonisté bojovali proti ,Koperníkově heliocentrické ideologiiʽ.“
Slovo „gender“ provokuje I.
Tomáše Petráčka si velmi vážím, to mi ale nebrání s některými jeho stanovisky úplně nesouhlasit. Genderová teorie jako taková svoje evidentní důvody existence jistě má, rozlišování biologického pohlaví na jedné straně a kulturních a sociálních rolí, které s ním naše společnost spojuje, je každodenní praxí snad každého z nás. Problém ale vidím ve způsobu, jakým se s genderem běžně pracuje. Až tento běžný způsob užívání vnáší do celé problematiky prvky ideologie.
V čem? Jak? Tvrzením, že pohlaví a gender jsou, nebo lépe řečeno: Měly by být vzájemně nezávislé. Řekl bych, že se na vzniku tohoto názoru trochu podepsala i církev akceptováním platónské tradice, že tělo je zlé a duše dobrá. Evangelium to vidí poněkud jinak, když Ježíšovými ústy poukazuje na pramen zla, kterým je lidské srdce, nikoli tělo. I tělo je proto třeba brát vážně, respektovat jeho nastavení, vždyť lidské tělo je podle Písma chrámem Božího Ducha. Podle toho je s ním třeba jednat s respektem.
Proto by i biologické pohlaví a společenský gender měly být v souladu. Nakonec, potřebu souladu těla a ducha rozpoznávali už i mnozí pohané; co jiného je starý ideál kalokagathie, než vyjádření touhy po vnitřní harmonii člověka, po souladu jeho těla a jeho duše. Biblický pohled tento ideál celistvosti člověka plně potvrzuje.
Když slyším nebo čtu o nepodstatnosti biologického pohlaví pro život člověka či o změnitelnosti jeho vlivu, vybaví se mi dvě jména: Olga Borisovna Lepešinská a Trofim Lysenko. Dva pseudovědečtí šarlatáni stalinistické éry, dokazující, že celá genetika je jen imperialistickým podvrhem. Tvrdili, že organismy včetně člověka nejsou nijak předem určeny, mohou se libovolně měnit, podstatné jsou pouze životní podmínky. Ani zjevná nesmyslnost jejich závěrů jim nezabránila získat mnoho vědeckých i jiných ocenění a funkcí, protože jejich učení podporovalo oficiální ideologii vládnoucí moci.
Obávám se, že genderová teorie natolik odpovídá touhám některých lidí, že otázka oboru její platnosti a všechna její konkrétní omezení jdou úplně stranou. V oblasti veřejného života se tak gender stává nástrojem moci, ideologickou zbraní vzdoru. Podceňovat genetiku se ale nevyplácí, zůstávám proto velmi opatrný.
Autor: Petr Raus
