Všimla jsem si mediální přestřelky o trapném patosu oslav výročí sametové revoluce. Trošku mě to zarazilo. Kdy už jindy je vhodné být patetický, ne-li na výročí událostí, které patří v historii k nejvýznamnějším? Slovník tvrdí, že patos znamená hluboké pohnutí mysli, dojetí a vzlet.
Kdy jindy je zapotřebí vytáhnout vlajky, uniformy a kroje, naleštit medaile a řády, zpívat hymnu, hrát fanfáry, účastnit se slavnostních shromáždění, poslouchat oslavné státnické proslovy, vzpomínat na hrdinství a skrývat slzy dojetí, klást věnce nebo aspoň kytice a rozsvěcet svíčky a ukazovat dětem pamětná místa, kudy šla historie?
Tvářit se, že tyto způsoby oslav jsou trapné, protože po léta probíhají stejně, je nemoudré. Vždyť při různých oslavách se používají stejné vzorce slavení a vítáme to. O vánočním stromečku si nemyslíme, že je trapný. O dárcích nebo vanilkových rohlíčcích taky ne.
Myslím si, že pro patos musíme mít dobrou myšlenku. Budeme rádi patetičtí, když budeme vědět proč. Některé hodnoty za patetické oslavy rozhodně stojí. Myslím si, že patos musí nést pravdivou myšlenku. Chápu rozhořčení nad trapnými projevy státníků, kteří oslavují pravdu a lásku, ačkoli jinak jsou normálně nenávistní a lžou, kudy chodí. Takový patos je samozřejmě trapný stejně jako kladení věnců v šest hodin ráno, kdy vrhači vajec ještě k pomníku nedorazili.
Miluji ohňostroje a lampionové průvody, líbí se mi vynalézavý videomapping. Dojímá mne neobvyklé osvětlení budov v data výročí i koncerty na náměstích. Tleskám ohnivým proslovům a přidám se ke společnému zpěvu hymny. Nemusím to mít moc často, ale myslím, že patos k životu tak nějak patří. Tak nám všem přeji nezkažené oslavy a zdravou míru patosu do následujících let.
Autor: Hana Pinknerová
Zdroj: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/kulli-kittus
