Pradávná tradice postu odkazuje k významu askeze, vzdání se určitých požitků. Tradičně ji známe jako přesně definované předpisy ohledně jídla. Takto pojatý půst napomáhá k zachování jisté ukázněnosti, která se může, ale nemusí promítnout do duchovního života. Můžeme proto znovu přemýšlet, co pro nás půst znamená, k čemu nás vede a jak jej prožíváme.
Omezení porcí a vynechání jídel, která sice lahodí chuti, ale výživově nám spíše škodí, nepochybně prospívá našemu zdraví. Stejně tak zřeknutí se konkrétních potravin, jako je čokoláda či káva, tělu rozhodně neuškodí. Naopak – současné poznatky stále více vyzdvihují právě zdravotní benefity takové očisty. Očištění těla může sloužit také jako podpůrný prostředek k rozvoji našeho duchovního prožívání.
Soustředíme-li postní kázeň pouze na heroické výkony a na to, co všechno jsme si odepřeli, hrozí nám, že zaměníme prostředek za cíl. Místo vnitřní proměny pak jen netrpělivě vyhlížíme konec postní doby, abychom si znovu dopřáli to, co nám chybělo. Půst by měl především směřovat k formaci nitra bez oné výkonnostní mentality.
Pokušení dávat najevo postní výkony provází lidstvo od nepaměti. Připomínají nám to slova proroka Izajáše: „Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu?“ Izajáš kritizuje předvádění navenek okázalé, ale vnitřně prázdné postní praxe. Ničemu dobrému neslouží, pokud člověk dává na odiv, jak se postí, a přitom neopustí dosavadní nespravedlivé jednání, není milosrdný a nesoucítí s lidmi v nouzi. Bůh žádá od člověka právě změnu jeho dosavadního způsobu jednání, a především opuštění pokrytecké praxe spočívající v konání skutků, které nevycházejí z nitra člověka a nevedou k vnitřní proměně.
Neokázalá dobročinnost vedoucí k hlubší proměně
Konání milosrdenství dostává v tradiční postní praxi podobu dobročinnosti, tzv. postní almužny. Tedy zjednodušeně, něco si odřeknu a věnuji to jako dar druhému, ať už v materiální podobě anebo darováním času. I tato dobročinnost nesmí být okázalá, a navíc by měla vést k hlubší proměně. Nikoliv k přesvědčení, že samotné poskytnutí příspěvku postačí a dokazuje dobrou postní praxi. Vzpomeňme na Ježíšovu kritiku farizejů odvádějících desátky bez skutečného zájmu o osud bližních. Bez vnitřní vnímavosti k situaci potřebných zůstává tato praxe jen formální záležitostí.
Půst by nás měl vést k vnitřní svobodě. Izajáš mluví o rozvazování uzlů – od čeho se dokážeme oprostit, co nás spoutává a činí nesvobodnými ve vztahu k sobě i k druhým. Pro letošní rok nabízí papež Lev XIV. půst ve formě zdrženlivosti od slov, která zasahují a zraňují naše bližní. „Začněme odzbrojovat jazyk, vzdávat se ostrých slov, okamžitých soudů, pomlouvání těch, kteří nejsou přítomni a nemohou se bránit,“ píše papež a dodává, že místo toho se máme naučit vážit slova a pěstovat laskavost. I proto si dnes můžeme položit otázku: K čemu se postím? K výkonu nebo ke svobodě?
