Když bílá mlha zahalí krajinu, není už vidět nic jiného. Vytratí se obrysy a kontury všeho, co je v mlze ponořené. Předměty nezmizely, zůstaly, jen je nepřekročíš pohledem: všude dominuje nekonečná běloba. Analogicky, když je nám v životě konečně vše odňato – když vše přikryje, ve všem dominuje bílá rozdrcená nejsvobodnější láska Ducha – pak tím nemizí nic z toho, co jsme prožili. Jen se to zahalí, ponoří a prostoupí bělobou svobody. To, co bylo ostré a tvrdé, se najednou nevymaže, ale přestane to vládnout celku. Jako by se život „přefiltroval“ a dostal nový odstín.
Proč se znovu a znovu vracíme k tomu, co už se jednou stalo? Odpověď nás možná překvapí: osoba člověka se obnovuje opakováním, ne stálou změnou. Nové se tvoří i tím, že staré znovu procítím, promyslím, opět projdu, nanovo prožiji. Nepřestávám se ptát, čemu ve svém životě zůstávám věrný. Chci chtít zůstat věrný, nechci nechtít být nevěrný. Buďme více pozorní vůči bohatství věrnosti. A zároveň stojím před rozhodnutím: chci mít účast na poodhalování Božího pohledu na člověka?
Žijeme v éře vylepšení člověka. Bude se na upgradu člověka v krátké budoucnosti podílet technologie či AI ještě více, než tušíme? Mezi současnými futuristy nacházíme i ty, kteří hovoří o lidech s upraveným mozkem. Budou tvořit nový lidský druh – homo optimus. Upravit geneticky člověka, aby byl schopen spolupracovat s umělou inteligencí nebo se na ni rovnou adaptovat? Je blízko okamžik, že se stane jejím otrokem v touze stát se bohem v upraveném těle?
Praktické kroky kolem sebe nemůžeme přehlížet. Staly se součástí našeho života příliš rychle. Nestačili jsme se ke kolosální změně pohledu na tělesnost člověka připravit. Mnozí uvažují o nabízených eventualitách a radikálně je měnit na široké škále možností: určovat podobu vlastností lidského života při početí nebo vložit do jeho rukou rozhodování o jeho ukončení. Již není vzdálena doba, kdy se díky technologiím každý, kdo si to zaplatí, naučí deseti jazykům. Ale co z toho budeme mít? Co budeme mít z toho, že vědci umožní lidem žít třeba 200 let, když nám čas našeho života bude plynout stejně rychle jako dnešních 80?
Pohled Boha na lidské tělo
Připusťme, že náš materiální způsob života se rovná tomu, co lidé v mýtech přisuzovali starověkým bohům. Pohybujeme se vzduchem, časem i prostorem. Nikdo již nežasne nad tím, když v mžiku získá spojení z Prahy do New Yorku, hovoří s někým na konci světa a vidí jej z blízka. Nebo když jí jahody v lednu, aniž by se hnal za dvanácti měsíčky. Co bylo součástí pohádkového světa, je součástí naší reality. Rozpoznáme okamžik, kdy strojům asistujeme a kdy si nás zotročily? Pokušení nepřijímat dočasnost naší tělesnosti je až příliš blízké. V nějakém ohledu jsme blíž k božské existenci než té lidské. A není snadné přiznat si i stinné stránky nových možností, které nám zároveň přinášejí tolik pozitivního.
Zde se vrací klíčové téma: Boží pohled na člověka v jeho těle. Pomoci si můžeme úvahou o Vtělení obsažené v knize Duchovní cvičení. Svatý Ignác z Loyoly si představuje Nejsvětější Trojici, jak hledí na svět a lidstvo. Co podle něj tři božské osoby vidí? Velkou rozmanitost v oblečení i chování lidí: „jedny bílé a druhé černé; jedny v míru a druhé ve válce; jedny plačící a druhé smějící se; jedny zdravé a druhé nemocné; jedny, jak se rodí, a druhé, jak umírají apod.“ (DC 106).
Tři božské osoby vidí rovněž národy, „které žijí v tak velké zaslepenosti a umírají a sestupují do pekla“ (DC 102), a poté, co to vše vidí, se rozhodnou „uskutečnit“ vykoupení lidstva, nebo, stále slovy ex-rytíře z Loyoly, božské osoby Trojice „ustanovily ve své věčnosti, že se druhá Osoba stane člověkem, aby spasila lidské pokolení. A tak, když se doba naplnila, poslaly svatého anděla Gabriela k naší Paní“ (DC 102).
Z toho plyne odvážná, ale přesná věta: vykoupení lidstva má svůj původ v procesu rozlišování božských osob. Viděly a rozhodly se. A to, co viděly a rozhodly „ve své věčnosti“, zůstává aktuální a skutečné i dnes: naše nesmírná rozmanitost kultur a situací je láskyplně naplňována stejnou nezměrnou a nevyčerpatelnou touhou Boha po spáse. Je vůbec možné si dnes tento pohled osvojovat?
Pohled na člověka je také rozhodnutí. Jaká rozhodnutí chceme učinit právě teď – na začátku roku, kdy se tolik věcí přepočítává, bilancuje a slibuje? A jak chceme nechat tato rozhodnutí v sobě zrodit a nechat zrát? Rozhlédněme se kolem sebe, ale i dále, za hranice našeho nejbližšího okolí. Rozšiřme pozorný pohled božských osob a zeptejme se sami sebe: kde je dnes mír a kde je válka? Kdo pláče a kdo se směje? Kdo je zdravý a kdo je nemocný? Kdo se rodí a kdo umírá? Kdo v sobě nese blahoslavenství a kdo v sobě ničí Boží zaslíbení? Jakmile najdeme odpovědi na tyto otázky, jaká rozhodnutí přijmeme a jakou odpovědnost, byť malou, na sebe vezmeme?
Změnou epochy se „starý svět“ chýlí ke konci. Máme v podstatě dvě možnosti: nakreslit nové mapy naděje nebo podléhat destrukčním náladám nahlodávajícím naději v samotných kořenech. Například změny v biologických rytmech a v procesech zrání. Jako bychom na ně neměli dostatek času, takže mladým lidem dozrává tělo rychleji než duševní zralost. Smyslem slavení těch nejhlubších věcí nemusí být bezhlavý úprk vpřed za stále novými požitky, ani radikální přetržení starého, nýbrž objevení nového počátku uvnitř příběhu, který už žijeme.
Bůh přichází, aby nám dělal společnost
Nové vzniká i v paradigmatech opakování, návratů, prohlubování. Je to úkol: nacházet v cyklickém, rytmickém čase opakování nového ve starém, zakoušet završení a uspokojení v těle v tom podstatném – v dovršení těla jeho proměňováním. Ujmout se života těla vždy umírajícího a přijímat tajemství života Božího vždy oživujícího. Smysl narození dítěte nespočívá v tom, čím je nyní, nýbrž v tom, k čemu roste. Jak dítě lidské, tak i dítě Boží.
Především přijměme z celého srdce Boží rozhodnutí, které nás zachraňuje. Učiňme je přítomným svým přemítáním, jež utváří naše chování prostřednictvím našich rozhodnutí a našich nerozhodnutí. Nestačí kosmeticky přeskupit důležitost priorit ve světle evangelia a ve světle věčnosti, ke které jsme povoláni. Bůh přichází, aby nám dělal společnost, a my, kteří jsme se stali bratry a sestrami, se rozhodujeme přinášet jeho blízkost těm, kteří pláčou, těm, kteří jsou ve válce, těm, kteří jsou nemocní, těm, kteří umírají, těm nejchudším, těm, kteří jsou oběťmi nenávisti nebo pomsty.
Rozhodujeme se přijmout Kristovo volání, abychom se podíleli na jeho poslání míru, společenství a smíření. Všem bez výjimky říká: „Miloval jsem tě“ (Zj 3,9). Ukazuje přitom něžnou a laskavou tvář, jež si lze i představit, díváme-li se spolu s Otcem na jeho Syna, božské lidské dítě v jeslích.
