Horor není oslavou zla, ale způsobem, jak mu porozumět. V temnotě, kterou zobrazuje, se zrcadlí slabost zla i síla dobra, které zlo vždy předchází. Pohled na hrůzu se tak stává cestou k vnitřní očistě a duchovní bdělosti.
V románu Bratři Karamazovi se Ivan Karamazov, člověk nakloněný pozitivismu, psychicky zhroutí a během svého zhroucení má za to, že se setkal s ďáblem. Právě tato zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že Bůh musí existovat. Uvažoval takto: jestliže existuje ďábel, musí existovat i Bůh. Z toho vyplývá, že pokud existuje zlo (v běžném smyslu slova, protože ontologicky vzato zlo neexistuje), pak musí existovat i dobro. A jestliže existuje dobro, musí existovat i Dobro nejvyšší – zdroj a základ všeho dobra, Dobro, na němž se podílí každé jiné dobro. Tím Dobrem je Bůh.
Někdo by mohl namítnout, že platí i opak: jestliže existuje Dobro, jestliže existuje Bůh, musí existovat i ďábel. Tak to však není. Dobro může být bez zla, ale zlo nemůže být bez dobra, protože zlo je parazit – vzniká z narušení nějakého dobra. V tomto smyslu je duchovně i psychologicky zdravé, když se člověk setkává se zlem světa. Ne proto, aby se jím nechal okouzlit, ale aby skrze ně viděl dál: poznal jeho sílu, ale i jeho slabost. Za každým zlem je totiž nějaké zneužité dobro, nějaké dobro, které se chce osvobodit, dobro, které ukazuje k Dobru absolutnímu – a tím k Bohu.
I proto mám rád měsíc říjen, který díky Halloweenu na jeho konci vnímáme jako období, kdy se společnost nebojí pohlédnout do temnoty. Lidé zdobí své domy, pracoviště i školy symboly temna a hrůzy, které připomínají stíny provázející naše pozemské bytí. Většina těchto hrůz je přehnaná, někdy až groteskní – právě tím se však ukazuje slabost zla. Čím je zlo zkorumpovanější, tím víc se v karikatuře své vlastní zvrácenosti odhaluje jako směšné.
Přehánění nám pomáhá zlo pochopit – vidět, jak je ve skutečnosti trapné a jak se v něm zesměšňují ti, kdo ho přijímají. Stejný princip známe i ze středověkých gotických katedrál s jejich děsivými, a přesto často humornými chrliči. Dávno předtím, než se filmový horor začal zabývat „hororem těla“, zobrazovaly církevní stavby na svých zdech hrůzu z pokřiveného bytí a tím vytvářely spojení mezi gotickou obrazností a moderním hororem.
Žánr hororu jsem měl rád od dětství, dávno předtím, než jsem o něm začal přemýšlet. Už v sedmi letech mě fascinovali filmoví netvoři, později jsem přešel k literatuře. Horor zůstal mým oblíbeným žánrem jak ve filmu, tak v próze. Po celý rok čtu hororové příběhy a dívám se na horory, ale v říjnu tomu věnuji zvláštní pozornost – ponořím se do atmosféry období a čtu i sleduji to, co mi dosud uniklo.
Loni jsem se vrátil ke Stephenu Kingovi. V mládí jsem prošel jeho hlavní díla, ale později jsem se začal zajímat i o jiné autory, a tak mi některé knihy unikly. Sledoval jsem však, co píše, a díval se na filmové adaptace. Minulý rok jsem se rozhodl doplnit si právě ty knihy, které jsem ještě nečetl – buď ty, které mě nejvíc zaujaly, nebo ty, které čtenáři nejvíc oceňovali. Prošel jsem jich mnoho, i když jich stále zbývá dost.
Letos jsem se rozhodl pro odbočku a sáhl po Petru Straubovi, Kingovu příteli a spoluautorovi dvou románů. Mám raději Kingův styl, ale chápu, proč spolu mohli tvořit. Sdílejí podobné motivy, i když každý s nimi nakládá jinak. Nedávno jsem dočetl Floating Dragon – román napsaný přibližně ve stejné době jako To. Přestože má jiné ladění, v lecčems s ním souzní, stejně jako s romány Osvícení a Temná věž. Floating Dragon líčí město, v němž se po staletí opakují vraždy spjaté s temnou silou, která se vrací každých třicet let a plně ožívá každé století. Skupina lidí, které tato síla propojuje, se ji snaží poznat a porazit. Někteří mají zvláštní schopnosti („svit“), jiní disponují zkušenostmi či dovednostmi, které jim pomáhají – například starý spisovatel, jenž se s tímto zlem setkal už v mládí.
Čím víc jsem četl, tím víc mi ta síla připomínala To – Pennywise, který si hraje se svými oběťmi. „Drak“ ze Straubova románu má rysy jak Pennywise, tak Randalla Flagga. Straub a King neplánovali psát podobné příběhy, ale když si podobnost uvědomili, Straub navrhl, že Floating Dragon, To a Talisman tvoří volnou trilogii (dnes rozšířenou i o Black House). Společným prvkem obou románů je, že hrdinové musí objevit svou vnitřní sílu a sílu společenství – pochopit, že spolu mohou zlu čelit a alespoň dočasně ho přemoci. Tato myšlenka je klíčová pro většinu hororů: zlo je mocné, ale ne nepřemožitelné.
Říjen vrcholí Halloweenem, tedy Předvečerem Všech svatých – v západním kalendáři, k němuž se společensky hlásím, i když sám jsem byzantský katolík. Tím, že měsíc plný hrůz končí svátkem svatých, je nám připomenuto vítězství dobra nad zlem. Vidíme, že zlo může na čas zvítězit, ale jeho triumf je vždy křehký. Zlo nikdy nemá poslední slovo. Tak i horor v říjnu připomíná největší příběh hrůzy – a zároveň největší vítězství dobra nad zlem: smrt Krista a jeho sestoupení do pekel.
Kristus prošel celým rozsahem bytí až k samému okraji nebytí, aby v sobě zahrnul vše, co existuje, a vzkříšením to uvedl do nového způsobu existence. Sestoupil do hlubin, aby poznal všechny hrůzy stvoření, všechny podoby zla, všechny možnosti, jak může být dobro zkaženo. Tím, že poznal příčinu zkaženosti, ví, co nabízí k uzdravení celého bytí – nabídku, která se naplní při obnovení všeho na konci věků. Dává nám lék proti zranění, které zlo působí, a když se ocitáme ve svém vlastním pekle, nejsme tam sami – on tam už je, čeká na nás s nabídkou pomoci. Stačí se nechat jím nést, být s ním spojeni, abychom mohli čelit zlu a překonat hrůzu, která nás obklopuje. Kdo přijme jeho ruku, bude s ním vzkříšen ze smrti a s všemi svatými zakusí slávu Božího království.
Autor: Henry Karlson
Zdroj: Patheos – redakčně upraveno
