Biblická kniha Kazatel patří k nejvíce provokujícím textům Starého zákona. S neobvyklou upřímností popisuje marnost hledání štěstí v sebestřednosti. Jaký pohled nám může dát na současnou „selfie“ kulturu, v níž je člověk sám sobě nejvyšším cílem?
Kniha Kazatel patří k oblíbeným částem Bible mimo jiné pro svou tvrdou, někdy až syrovou pravdivost. Když jsem procházel různé výklady této knihy, v zásadě by se daly shrnout do jediné věty: „V tomto světě nám nic nemůže dát konečné uspokojení.“ Rád bych ale nabídl ještě další pohled.
Četl jsem historku, jak rabínovi Menachemu Schneersohnovi zvanému Lubavičský napsal jistý muž. Sdělil mu zhruba následující: „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic u toho necítím. Jsem na pokraji svých sil.“ Rabín mu odpověděl velmi originálním způsobem. Poslal mu jeho vlastní dopis zpět, ale zakroužkoval v něm každé zájmeno „já“ (pointa vynikne v angličtině, kde „já“ je „I“). Naznačil tím, že jádrem jeho deprese je přílišné zaujetí sebou samým.
Jak tohle souvisí s Kazatelem? Ich-forma (vyprávění v první osobě jednotného čísla, tedy „já“) se ve Starém zákoně příliš často nevyskytuje. V prvních kapitolách Kazatele však jasně dominuje:
„Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.“ (Kaz 2,1–8)
Rabín Jonathan Sacks tuto realitu komentuje slovy, že nikde jinde v Bibli není první osoba jednotného čísla užita s takovou urputností a četností jako právě zde. V původní hebrejštině se tento efekt ještě umocňuje díky souznělosti slovesné přípony se zájmenem: „Baniti li, asiti li, kaniti li.“ („Postavil jsem si, založil jsem si, nakoupil jsem si.“) Významný židovský myslitel Hilel to vyjádřil slovy: „Pokud tu jsem jen pro sebe, co vlastně jsem?“
Štěstí, které Kazatel hledá, se zkrátka nedá najít v sebeuspokojení. Viktor Frankl kdysi napsal, že dveře ke štěstí se otevírají směrem ven.
Slyšel jsem s jistou nadsázkou někoho říci, že až jednou za mnoho let budou antropologové přemýšlet, co nejlépe charakterizovalo naši dobu, bude to mimo jiné selfie-tyčka. Osobně bych k tomu přidal ještě jeden postřeh (opět s mírnou nadsázkou): až jednou budou historici reflektovat dějiny, pak jedním z přelomových roků označí rok 2003. Pokud vás na první dobrou nenapadá žádná zásadní historická událost, není to proto, že neznáte velké dějiny. V roce 2003 se nestala globální katastrofa ani válka, ale Sony Ericsson uvedl na trh první telefon s přední kamerou. Původně měla sloužit hrám, uživatelé ji však velmi rychle začali využívat právě k focení selfie. Zřejmě není náhoda, že o rok později byl spuštěn Facebook.
Lidé vždy toužili, aby se svět otáčel kolem nich, aby se o nich vědělo, ale nikdy k tomu technika neposkytovala tolik možností. Nejde jen o selfie. Všimněte si, jak často dnes používáme slova začínající na „sebe“: seberealizace, sebeprezentace, sebepojetí, sebevědomí, sebejistota, sebeúcta…
V tomto nastavení snadno upadneme do problému, který popisuje Kazatel. Svět, druzí lidé, ale i církev či Bůh jsou tu především proto, abych získával – aby mi pomohli s mým sebe… (dosaďte si, co chcete). Jenže takové nastavení nejenže nevede ke štěstí, ale naopak – vede k nespokojenosti, naštvanosti a únavě ze života i vztahů.
Bůh totiž nestvořil člověka, aby primárně konzumoval a bral. Smyslem braní je, abychom dávali. Jsou samozřejmě chvíle, kdy to nejde, kdy jsme rádi, že vůbec žijeme, ale toto nemá být trvalý stav.
Mám za to, že jedním z možných důvodů (zdůrazňuji: jedním z možných) našich smutků a splínů může být právě to, že jsme příliš zabráni sami do sebe. Možná i nám by moudrý rabín do našeho pomyslného dopisu zakroužkoval příliš časté opakování první osoby.
To neplatí jen o nás samotných. Jedná se i o důležitý rozměr výchovy – jak vlastních dětí, tak pokud vedeme druhé. Pokud je vychováváme s primárním nastavením „co mi to bude dávat?“, nikdy nebudou spokojení a navíc z nich vychováváme sobce.
František z Assisi to krásně shrnul ve své modlitbě:
„Pane, učiň, ať nehledám tolik být utěšován, jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.“
František nastavuje jiné zrcadlo než Kazatel – zrcadlo, které nám ukázal i Kristus. Je to cesta skutečné radosti.
