Představte si situaci – jako odborníci jste zavoláni něco vyřešit, někomu pomoci, něco opravit či nainstalovat, a už při prvním pohledu vás zamrazí. Vidíte, že dotyčný udělal danou věc špatně, jinak, než se dělat má, a že může být rád, že mu nevyhořel dům nebo nepřišel o život.
Naprosto stejné zážitky lze mít i v duchovním životě. Jako křesťané – ať už patříte k té či oné denominaci – předpokládáme, že lidé v našem kostele, sboru či škole smýšlejí o klíčových tématech Kristova vykupitelského příběhu podobně jako my. Občas se ale stane, třeba u příležitosti nějaké veřejné události, že zjistíme, jak úplně jiným směrem se někteří naši bratři a sestry v naukové rovině pohybují.
Podobných rozčarování jsem už pár zažil. To poslední mnou ale otřáslo. Týkalo se smrti významné a poněkud kontroverzní římskokatolické osobnosti, která se stala terčem neuvěřitelného množství komentářů a soudů. To, nad čím mi zůstal rozum stát, byla rozšířená a sdílená představa o tom, kam se člověk po smrti a osobním soudu „dostane“ a co ho tam čeká.
Pominu fakt, že největší starost bychom v tomto ohledu měli mít sami o sebe, a ne o druhé. Jako teologa mě nejvíc zaujalo bujné fantazírování o tom, kdo se za své skutky dostane do takzvaného pekla, v lepším případě do očistce, a co se mu tam dalších třicet milionů let bude dít – něco jako věčný Boží koncentrák nebo gulag.
Osobní soud tváří v tvář Kristu i hypotetický pobyt v očistci splýval v představách velké části komentujících s nutností utrpení, trýzně, bolesti. Jako by bylo samozřejmé, že člověk si „musí všechno pořádně odtrpět“ – lidově řečeno: vypít si svůj kalich až do dna. A právě tady se dostávám ke zkušenosti, kterou sdílím třeba s elektrikářem: při kontrole zjistí, že člověk, který si ho zavolal, je díky svému domácímu kutilství naživu v podstatě jen shodou okolností či přímo náhodou.
Člověk nemusí trpět „aby…“
Žádné lidské utrpení, nesnáz, bolest, ponížení, nemoc nebo smrt není Božím vynálezem, jímž by se Bůh cynicky bavil na náš účet. Bůh nepotřebuje naše utrpení, třebaže nás povzbuzuje, abychom se nebáli na sebe vzít kříž a jít za ním. Pozemská cesta k Bohu není lemována bolestí jen tak pro nic za nic. Jsou lidé, kteří prožijí život v plnosti bez velkých ztrát, a jiní, kteří jako by šli z utrpení do utrpení. Jakékoliv utrpení se však může stát tím, čím spolupracujeme na Kristově výkupném vítězství.
Bolest tu není proto, aby člověk prostě trpěl. Má-li totiž nejpozději v okamžiku smrti před Bohem nahlédnout, co v životě zpackal, a litovat toho, je to jen proto, aby se UZDRAVIL a mohl s Bohem žít věčně. Někomu to může připadat divné, ale křesťanský Bůh miluje a chce zachránit všechny lidi bez ohledu na jejich stav a víru.
Z křesťanství můžeme leccos vypustit, něco bychom dokonce měli, abychom se vrátili ke kořenům. Jako první bychom se měli zbavit představy Boha jako nějaké šílené bytosti, která třídí lidi jako zelinář mrkev podle velikosti. Všechno, co se nám děje, má jediný smysl – naše UZDRAVENÍ, naše obrácení, to, abychom byli sobě navzájem i Bohu blíž.
Velké osobnosti života – mám na mysli třeba kardinála Martiniho nebo spisovatele Prima Leviho – říkaly, že peklo, které sobě a druhým na zemi vytváří člověk, by Bůh vymyslel jen stěží. Nenechme se mást podivným křesťanstvím, které se domnívá, že člověk musí trpět, „aby…“. Ne: utrpení a odčinění vin jsou součástí naší proměny a našeho uzdravení. Bezcitný, mstivý Bůh nemá v křesťanství žádné místo.
