Hokej mě nikdy moc neoslovoval. Letos jsem se ale na pár zápasů přece jen podíval – a při tom mě napadlo, jak zvláštně máme v životě věci obráceně. V hokeji je radost z dávání gólů, v běžném životě spíš z braní. A přitom Ježíš říká, že blaženější je dávat než brát.
Stalo se to, myslím, při minulém mistrovství světa v hokeji. Kolega Pavel mě tehdy povzbuzoval, ať napíšu glosu, která by se hokeji věnovala. Já se tomu ale vehementně bránil. Argumentoval jsem, že mi hokej nic neříká, nesleduji ho, a tudíž mohu jen těžko komentovat průběh šampionátu.
Po pravdě řečeno – připadalo mi to celé trochu podivné. Dospělí chlapi kloužou po ledě sem a tam, máchají přitom jakýmisi zahnutými klacky a občas jimi šťouchnou do kusu gumy, který postrkují po ledě. Přišlo mi to poněkud dětinské.
Letos jsem se na některé zápasy podíval – spíš útržkovitě, spolu s manželkou, která mistrovství celkem sledovala. A musím přiznat, že to mělo něco do sebe. Hra umí strhnout, a hoši jsou šikovní. To se jim musí nechat. Bylo na co se dívat.
Uvědomil jsem si při tom, jak zvláštní je hokejový svět. Nejen hráči, ale i fanoušci. Když dají gól, radují se. Když ho dostanou, jsou smutní. Většina lidí to má v běžném životě naopak.
„Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere,“ říkal Ježíš Kristus. A nemyslel tím hokejové týmy – mluvil o každodenním životě. O štědrosti a lakotě. Ale vlastně i o strachu a odvaze, o důvěře v péči dobrotivého Boha.
Všímám si, jak lidé touží mít. Mít peníze, mít majetek. Cítí se pak bezpečněji, mají pocit, že budou šťastnější. Ideálně, když jim něco přijde zadarmo. Všechno by mělo být zdarma – a pak by snad zavládl ráj na zemi.
Jaký tragický omyl! Ano, když člověk dostane dárek, cítí radost. Ale jak dlouho vydrží? Den? Dva? Moc trvanlivosti taková radost nemá. A pokud ji chce člověk udržet, musí stále dostávat – a nejlépe víc a víc. Jak se píše v Bibli: „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost.“ A jinde: „Kdo se žene za ziskem, rozvrací svůj dům, kdežto kdo o dary nestojí, bude živ.“
Opravdu a dlouhodobě šťastné lidi jsem potkával jinde. Ne mezi obdarovanými, ale mezi dárci. Co může být krásnějšího než vidět, jak můj dar někoho potěší – nebo mu pomůže, někdy dokonce zachrání život? Taková radost vydrží déle než ta z přijatého daru. A často dá vzniknout i vztahu mezi dárcem a obdarovaným, který může trvat léta. Někdy celý život.
Dávat ale vyžaduje odvahu. Odvahu riskovat vlastní nedostatek. Odvahu cenit si druhého víc než sebe. A v neposlední řadě odvahu věřit, že se o mě můj Bůh postará. Že mi dá všechno, co k životu potřebuju. Ne k pohodlí. Ne k blahobytu. Ale k životu.
A to stačí. Protože blahobyt nám na cestě ke skutečnému štěstí často spíš překáží.
