Každý snadno pozná chyby biblického mladšího, marnotratného syna – rozhazovačný život, pád a pokání. Ale podobenství skrývá hlubší problém, který se týká mnohem více lidí: past zatrpklosti „slušného člověka“. Proč je právě tato forma ztracenosti tak nebezpečná a jak se jí můžeme vyhnout? O tom, jak snadné je minout radost a propadnout zášti, a jak z ní ven, hovoří Ježíšovo podobenství ve světle Mozartova příběhu.
Když čteme podobenství o marnotratném synu, ztracenost prvního syna je jasná. Rozházel majetek, který mu otec dal, žil nemorálním způsobem a v určitém okamžiku prozřel. Je zde jasná rovnice: selhání, pokání a přijetí. Nemusíme být křesťané, abychom věděli, že evangelium varuje před bezuzdností a prostopášností. Na ty, kteří se těchto věcí dopouštějí, je snadné ukázat prstem. Pokud mladší syn, slovy podobenství, „prohýřil zděděný majetek s děvkami“, pak – nezávisle na tom, z jaké jste kultury či náboženské tradice – pravděpodobně řeknete, že tohle je špatné. Navíc vás to může i povzbudit, protože drtivá většina čtenářů Proboha podobné věci nedělá, a tedy bychom se mohli zařadit mezi slušňáky. Alespoň ve srovnání s mladším synem.
Mnohem horší je poznat sám sebe v druhém bratrovi. Podle jeho slov se jedná o poctivého člověka, který se snaží konat všechny otcovy příkazy – a kdybychom měli ukázat na nějaké jeho morální selhání, asi bychom toho moc nenašli. Přesto je ztracen. Je ztracen ve své zášti. Toto se provalí ve větě: „Sloužím ti už tolik let!“ Ukazuje, že život v poslušnosti, ve snaze zalíbit se svému otci, jeho vysoká morálka, pro něj nebyl nic víc než břemeno položené na jeho ramena – břemeno, které ho vlastně jen zatěžovalo.
Sice žil velmi blízko svému otci, jenže tato blízkost byla jen fyzická, nikoli emocionální a vztahová. Přes fyzickou blízkost se i on otci vzdálil. Byl mu daleko vnitřně, a to se pak projevilo nejen v odmítnutí mladšího syna, ale i otce. Necítí potěšení ani lásku, když vidí otce radostného. Navíc o sobě mluví jako o služebníkovi, nikoli o synovi. Služebník slouží ze strachu, nikoli z lásky. Výsledkem této „služby“ je reakce, kterou vidíme.
Když se rozhlédnu kolem sebe a pozoruji životy jiných, rád bych věděl, co nadělá více škody: chtíč, nebo zášť? Mezi spravedlivými a ctnostnými je tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží vyhnout „hříchu“, je tolik ztuhlého a zmraženého hněvu! Ztracenost záštiplného svatého je velmi těžké postihnout, protože je tak úzce svázána s touhou být dobrý a ctnostný. Když pozorně naslouchám slovům, kterými starší syn napadá otce, slyším v nich hluboký nářek a stesk. Je to nářek, který vychází ze srdce, jež cítí, že nikdy nedostalo to, co si zasloužilo. Je to nářek, který vyjadřuje asi toto: „Tolik jsem se snažil, tolik jsem pracoval, tolik jsem toho udělal, a přece jsem nedostal to, co dostal jiný tak snadno.“ (H. Nouwen)
Rád bych toto dilema ukázal na jednom monologu z filmu Amadeus, vysloveném skrze Mozartova nepřítele Salieriho:
„Tajně jsem odříkával nejpyšnější modlitbu, na jakou kdy chlapec mohl pomyslet. Pane, učiň mě velkým skladatelem, dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu – a tím oslavit i sebe sama. Ať se proslavím na celém světě, drahý Bože. Učiň mě nesmrtelným, ať po mé smrti lidé navždy vyslovují moje jméno s láskou za to, co jsem složil. Přísahám, že ti na oplátku věnuji svou neposkvrněnost, svou píli, svou nejhlubší pokoru, každou hodinu svého života a že svým bližním budu pomáhat, seč mi síly stačí. Amen a amen.“
Salieri těžce nesl Mozartovu genialitu, což se projevilo v těchto slovech:
„Bylo to nepochopitelné. Na jedné straně jsem to byl já, kdo si odpíral veškeré přirozené choutky, aby si zasloužil Boží dar – a na druhé straně Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení, bez jediného pokárání. Nakonec Salieri situaci neunese a říká Bohu to, co vlastně vyjadřuje i starší syn: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, oplzlého, dětinského kluka… a mně jsi dal jen schopnost rozpoznat vtělení. Jsi nespravedlivý… nečestný… bezcitný! Budu ti stát v cestě. To přísahám. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit a klást mu do cesty překážky. Zničím tvé vtělení.“
Služba Bohu a bližním byla pro Salieriho pouhým nástrojem, jak docílit svých cílů. V okamžiku, kdy si uvědomil, že mu služba Bohu a druhým nedává to, co očekával – moderním křesťanským žargonem „už mi to nic nedává“ – jeho srdce ztvrdne. Nakonec je mravný a kultivovaný Salieri schopen hlubšího zla než alkoholik a prostopášník Mozart. Nakonec Salieri končí ve stavu totálního odcizení od Boha. Přesně jako starší syn. Kdybyste mladého Salieriho obvinili z hříchu, protestoval by. Vždyť se tak moc snaží! Nic se mu nedá vytknout, podřizuje se Bohu!
Jenže Ježíš skrze toto podobenství ukazuje další dimenzi ztracenosti. Konkrétně to, že si skrze snahu a dobrý život chceme z Boha udělat dlužníka. Zároveň vidíme ztracenost v tom, kdy Bohu i druhým sloužíme, ale vlastně jen kvůli sobě, ne z lásky.
Syn vyčítá otci to, že pro něj nikdy neudělal podobnou hostinu. Otec ale odpovídá, že vše, co je jeho, je i synovo. Vlastně mu říká: Synu, ty jsi měl hojnost vždy. Jenže reakce syna je jasná – snad měl, ale vlastně se u tebe vždy cítil jako cizinec. Nikdy mu s tebou nebylo dobře. Otec se mu stal cizincem.
Všimněme si, co bratra vytočí: je to hudba a veselí. Proč? Protože obojí je symbolem svobody a radosti. Jenže syn žádnou svobodu u svého otce neprožíval. Ztráta svobody znamená, že vše se stává podezřelým, vše je plné dvojsmyslů. Důvěra se ztrácí. Každá sebemenší akce vyvolává reakci, požaduje podrobnou analýzu, každé gesto je vyhodnocováno. Toto je patologie temnoty. Všimněme si, že starší bratr nehovoří o „svém bratru“, ale o „tvém synovi“, „o něm“. Vytáčí ho, že někdo může k odpuštění dojít tak snadno. Vytáčí ho požehnání a úspěch druhých.
Co s tím? Syndrom, který popisuji, je nebezpečím pro ty, kdo jsou dlouho v církvi, kdo delší dobu praktikují náboženský život – i pro ty, kdo, snad paradoxně, žijí slušně a myslí si, že právě díky své slušnosti Boha nepotřebují. Myslím, že cesta ke znovuobjevení Otce, tedy k Bohu, je pro ně nesmírně zapeklitá. Je ale vůbec nějaká?
Opakem zášti a zatrpklosti, která je patrná u staršího syna, je vděčnost. Prosté vědomí, že vše, co mám, je dar. Myslím, že vděčnost je něco, co se lze učit.
Druhá věc je přijmout, že svět není jen o mně, o mých představách, mých nárocích. Toto pochopitelně víme, ale nechováme se podle toho. Otec říká: Synu, tvůj bratr se vrátil, raduj se z toho. Raduj se z radosti jiných, z toho, že jiní nalezli život.
Sociolog Gilles Lipovetsky charakterizuje naši kulturu jako kulturu Narcisů – tedy lidí příliš zahleděných do sebe. Tento sobě-středný pohled vede k sobectví. A sobectví není jen to, že někomu „nepůjčuji své hračky“. Projevem sobectví je i lhostejnost. Já a můj svět – a konec.
Dále je třeba zbavit se rivality. Starší syn se srovnává s mladším a pochopitelně vítězí. Navíc jako morálnější, cílevědomější a výkonnější požaduje, aby mu okolí tleskalo a ocenilo jej. Jenže ono to tak být může, ale nemusí. Jisté je, že i když se můžeme snažit, nemusí přijít výsledky.
A nakonec: řešením je nové prožití a přijetí „vše, co mám, je tvé“. Jinými slovy – prožít, že Bůh dává hojnost, a že to není jen psáno. Je to radost z Boha, která převyšuje radost ze služby Bohu i z toho, co svět kolem nás nabízí.
John Newton, autor známé písně Amazing Grace, složil ještě jiný chvalozpěv, který dokonale vyjadřuje proměnu staršího syna (ke které ale asi nedošlo):
„Naše potěšení a naše povinnosti, byť dříve protikladné byly,
se od chvíle, co jsme svědky jeho milosti, spojily,
aby se už nikdy nerozdělily.“
Přál bych vám, aby život s Bohem bylo potěšení, a aby nás nikdy neovládla zášť, kterou jsme viděli u staršího syna.
