Věřit, že je kolem vás síla, o které říkají, že existuje, ale vy ji nevidíte a necítíte, vyžaduje kus odvahy. Hovořit o tom, že Bůh je, a věřit v to, že vás vede, chrání a miluje, a vy nemáte možnost ho vidět, to skutečně chce velkou porci odvahy.
Já tu odvahu stále hledám. Věřím, že ji najdu… Své „hledání“ opírám o zkušenost jednoho blízkého člověka, který mi vyprávěl tento příběh:
Bylo to při světových hrách zdravotně postižených v holandském Assenu. Poprvé reprezentoval naši zemi v atletice tělesně postižených sportovců – vozíčkářů. V reprezentačním družstvu byli zastoupeni i sportovci nevidomí a slabozrací. Protože byli všichni dobrými přáteli, navzájem se chodili při soutěžních disciplínách povzbuzovat. Přitom tenkrát získal jednu krásnou zkušenost, která pro něho znamenala víc než medaile a titul mistra světa.
Stalo se to při skoku nevidomých do dálky. Každý sportovec má svého vodiče, který ho navede na rozběhovou dráhu. V určité vzdálenosti od doskočiště nechá vodič závodníka stát a sám se postaví až k odrazovému prknu. Potom tribuny s diváky utichnou. Vodič začne na závodníka volat, ten se podle jeho hlasu rozbíhá, nabírá rychlost a běží za tím hlasem ve tmě. V jednu chvíli, kdy má dojít k odrazu, vodič zakřičí: „Skoč!“ Závodník se odráží a mohutným skokem se dostane na úroveň světového rekordu!
Jakou bezmeznou důvěru musí mít nevidomý ke svému vodiči! Ví, že se na něj v tom velikém a odvážném skoku do tmy může spolehnout, že odraz načasoval správně, že tam, kam dopadne, je to správné místo v doskočišti, že mu vodič vybral tu nejlepší cestu… Musí mu věřit, sám to vidět nemůže!
Jak často jsme ve svých rozhodováních podobni tomu nevidomému sportovci! Dokážeme tak bezmezně důvěřovat svému Vodiči? Záleží na nás, na naší psychické a fyzické zdatnosti, na tom, jakou sílu a energii do toho skoku dáváme, ale hlavně záleží na naší víře ve Vodiče, který ví, že dopadneme dobře.
Text byl publikován ve sbírce Žlutý kvítek pro Ligu proti rakovině (pozn.red.).
